22. 6. 2017

Staré Město, Stříbrnice, Nová Seninka, Kunčická hora

STARÉ MĚSTO POD SNĚŽNÍKEM - ŠTĚPÁNOV - STŘÍBRNICE - NOVÝ RUMBURK - NOVÁ SENINKA - JAVOŘINA - SVAH KUNČICKÉ HORY - KRUPNÁ/SEDLO - KVĚTNÁ - STARÉ MĚSTO POD SN.

21.6.2017


Tenhle výšlap jsem měl v plánu už hodně dlouho. Půlku dokonce na kole, ale když je možnost zvládnout všechno pěškourem, není důvod váhat. Po delší době jsem nešlapal sám. Přidal se kolega Pavel, který se sice nejprve trochu ošíval, že takovou štreku nezvládne, ale zvládl ji v pohodě. Jen to vstávání budeme muset příště lépe ošéfovat, protože o půl deváté, kdy jsem na něj čekal v autě, dobíhal ještě v polospánku.


Co nás dnes čeká? Ode všeho něco. Asfalt i štěrk, les i louky, rovinky i kopce, vesnice i příroda a rovněž spousta krásných vyhlídek. Prostě mix atrakcí, který nezklame. Hlavním výchozím bodem bylo, jako už vícekrát, Staré Město pod Sněžníkem. Zkusili jsme se poptat na vyhlídku z věže, jenomže věž je zrovna v opravě a zavřená, takže jsme měli smůlu. 

7. 6. 2017

Rozhledna Bukovka


Když jsem byl na Bukovce jako hotové rozhledně poprvé, tedy loni v listopadu, měla celá akce několik ale. Zataženo, zima a mimo jiné taky to, že věž ještě nebyla dokončená a výstup na ni tedy bylo třeba provést tak nějak v ilegalitě. Tenkrát jsem slíbil, že se na místo činu vrátím na jaře, až bude vše hotovo a počasí přívětivější. A tak mě těší, že dnes se mi tento slib povedlo splnit.


Popravdě řečeno, splnění slibu nebylo úplně v plánu. Na dnešek jsem si plánoval úplně jinou a delší trasu. Jenomže ráno mi bylo trochu šoufl, později už se mi jen nechtělo a start jsem odkládal na pozdější a pozdější spoj, až nakonec nejel žádný a já to vzdal. Před polednem jsem se ovšem sám před sebou zastyděl a začal vymýšlet jak si napravit reputaci. Náhradní plán bylo nutno volit s ambicemi přiměřenými reálným časovým možnostem a právě Bukovka se ukázala býti cílem, kam v pohodě stihnu autobus a ještě splním, co jsem slíbil na podzim. Odjezd ze šumperského autobusového nádraží ve 12:40 směr Rejchartice, U mostu.

6. 6. 2017

Písařov, Čečel, Janoušov, Ruda nad M

PÍSAŘOV - NA STRÁŽI - ČEČEL/PARTYZÁNSKÉ BUNKRY - U AMERIKY - MEZNÍK - JANOUŠOV - NAD JANOUŠOVEM - POD JANEM - ŠOŠOLA - RUDA NAD MORAVOU


Po opravdu dlouhé době jsem se vydal do terénu pěšky. Pořád jen jezdím na kole a skoro by se zdálo, že na pěšotúry jsem zanevřel. Nezanevřel, nebojte. Ta dnešní, vlastně úterní, je toho důkazem. Co o ní na úvod povědět? Měří dohromady necelých dvanáct a půl kiláku, a pokud máte rádi vyhlídky jako já, pak si přijdete na své. Po celou dobu se střídá jedno parádní panorama za druhým. Až se mi to nechce moc rozšiřovat, aby se tam pak všichni nenahrnuli a nebylo po klidu. Vždyť během celého výšlapu jsem nenarazil na jediného živáčka. Přesněji na živáčka ano, ale člověk mezi nimi nebyl žádný.


Zajímavým prvkem bylo i hledání autobusu. Vysvětlím. Jako ještě zcela malý, až mikroskopický Tomík jsem byl v těchto končinách s rodiči. A jedna z mála věcí, které mi utkvěly v paměti (je to už nějakých třicet let), je vrak starého autobusu. Pamatuji si jej vedle keře na kraji lesa, v horní části louky s výhledem. Bylo by fajn zjistit jestli tam i po těch letech pořád je. Jak dopadlo hledání i celý výlet, o tom už podrobněji níže.

Naučná stezka Petrovské studánky

27.3.2017

Tahle naučná stezka patří mezi ty ještě relativně nové. V jakési provizorní formě byla vyznačena někdy v roce 2008, ale teprve nedávno se jako taková objevila i na serveru mapy.cz, což jí dává určitý punc opravdovosti a šanci se zviditelnit. Asi tomu pomůže i fakt, že loni zpřístupněná rozhledna na Bukovém vrchu a přilehlá NS Bukovka leží hned v sousedství.
Když se informace ohledně Petrovských studánek pokusíte dohledat na internetu, vesměs se dočtete jen pár strohých údajů. Že měří něco přes 9 km, že má devět zastavení, a že po cestě jsou čtyři studánky: Petrovská, U kaliště, Srnčí a Anenská. To vše sice platí, ale není od věci zmínit i něco navíc. Například to, že cedule NS se nalézají prakticky jen na polovitě trasy, kterou můžeme vidět na mapě. Poslední deváté zastavení stojí v nejvyšším bodě celého okruhu a zbytek už je prakticky jen návrat zpátky.


Dlužno uznat, že vrátit se dá i jinak, což však maličko ubírá smysl půlky toho, co je v mapách jako naučná stezka vyznačeno. Padla-li zmínka o nejvyšším bodě, pak je dobré počítat s nutností zdolat k němu mnohdy dost náročné stoupání lesem (převýšení stezky je cca 320 m). Většinu tvoří nezpevněné cesty a pěšinky, jen částečně se jde po něčem upraveném. Píšu to hlavně proto, že teď začátkem jara jsou takové pěšinky často plné bláta, ježto navíc rádo klouže. Tu a tam musíme vyběhnout po sice krátkém, ale prudkém břehu a tam se popisovaná okolnost projeví asi nejvíce. Stezkou provádí dřevěné žluto-hnědé šipky. Přišlo mi, že občas jsem si nebyl jistý zda jdu správně, šipka dlouho nikde, ale pak jsem na ni narazil. Hodně mi pomohlo GPS v telefonu, byť míval problém najít signál. Ale třeba mám jen šuknoidní mobil a orientační smysl ožralého slepýše. Já jsem si celou stezku prošel v neděli dopoledne. Ne že by bylo kdovíjaké vedro, slunečné počasí však lákalo ven a dosud neprošláplá naučná stezka se zdála býti vhodným cílem nedělního výšlapu. Jako výchozí bod jsem pojal vlakové nádraží v Petrově nad Desnou, kam jsem se dopravil poněkud nestylově, ale o to praktičtěji autem.

Rozhledna Bukovka u Rapotína před otevřením

16. listopadu 2016


Již před desetiletími byl Přední Bukový kopec (624 m.n.m.) považován za jednu z nejkrásnějších vyhlídek na Jeseníky. Pak vše zpustlo, zarostlo lesem a bylo po vyhlídkách. Sám jsem zažil tohle zklamání před lety, když jsem se za proklamovanými panoramaty na vrchol vypravil poprvé. Od těch dob se naštěstí věci hnuly správným směrem a dnes se na místě tyčí 21 metrů vysoká rozhledna. V době mé návštěvy předevčírem ještě nebyla oficiálně otevřena, k tomuto slavnostnímu aktu dojde za necelé dva týdny, ale nahoru jsem se dostal. Díky tomu můžu přinést jedny z prvních postřehů z téhle ještě novotou vonící dřevěné věže.


Onoho dne bylo od rána sice mrazivo, ale krásně jasno. Kvůli různým okolnostem jsem však musel vyrazit až po obědě, kdy se počasí zatáhlo a zavládlo syrové pošmourno. Začínám v Rapotíně, kam jsem dojel autobusem. Vystupoval jsem na zastávce U skláren, což mi přišlo jako nejvýhodnější varianta v případě, kdy jdete ještě večer do práce a chcete akci zvládnout v co nejkratším čase na co nejkratší trase. Beru to uličkou k potoku Losince a pak podél něho k lesu.

Naučná stezka Bludovská stráň

9. listopadu 2016


Minulý týden jsem po poslední vyjížďce na kole získal pocit, že bude dobré dát si zase něco pěšky, abych si kolo nezprotivil. Není divu, letošní cyklosezóna byla bohatá a náročná a určitá míra únavy, hlavně té psychologické, se dá pochopit. Ráno jsem odvedl potěr do školky a říkal si kolik kilometrů dnes nachodím. Jenže znáte to. Po návratu z venkovního mrazu domů do teplíčka mě nad hrnkem kafe nadšení jaksi přešlo a chtělo to hodně, opravdu hodně sebepřemlouvání se dokopat ven do terénu. Takticky jsem zredukoval svoje ambice a místo původně plánované trasy se rozhodl projít jen skromnou NS Bludovská stráň. Ta měří přibližně 5 km a je hned za kopcem, kam se dá navíc dojet autobusem, takže i logistika bude hračkou. Než jsem se rozhoupal a vyrazil tak mi sice ujely dva spoje, ale ten v 9:50 stíhám. Venku chladno, leč slunečno, což věci prospělo. Nějak to půjde. Bus mě vyplivl u cukrárny na křižovatce pod bludovským zámkem asi po patnácti minutách jízdy. Díky příslibu slunečných podmínek mě opět opanovala dobrá nálada, či minimálně ustoupila paralyzující lenost. I to je s přihlédnutím k mému aktuálnímu fotrovatění úspěch.

Bývalá vinice u Hanušovic

5. března 2016


Místo v lesích u Hanušovic, které je v mapách označováno jako "Na vinici" nebo "bývalé Na vinici", jsem chtěl navštívit už nějaký čas. Pokud si to vyhledáte na mapách.cz a přepnete do leteckých snímků, najdete něco jako palouk v lese. No jo, ale proč se jmenuje Na vinici? Opět jsem si vzal na pomoc letecké mapy, ale tentokrát z poloviny 20.století. Na těch je jasně vidět, že tenkrát okolo nebyl les - alespoň ne v té míře jako dnes, nýbrž obdělaná půda. Vzhledem k pojmenování už není těžké odvodit, že tu tehdejší obyvatelé zřejmě pěstovali vinnou révu. Snažil jsem se vygůglit něco víc, jenže internetové zdroje jsou v tomto směru skoupé. Nutno vyrazit bez přípravy.

Bílý kámen a skřítecká propast

28. ledna 2016


Možná si vzpomenete jak jsem se o nalezení Bílého kamene pokoušel před lety a moc se mi tehdy nedařilo. Ani tentokrát se akce neobešla bez průvodních obtíží, ale s trochou snahy byly dva vytyčené body - Bílý kámen i skřítecká rokle, konečně dobyty. O výšlapu sem jsme se v práci už nějakou dobu bavili s kolegou Pavlem a plánovali jej zvládnout v době inverzního počasí. Ve středu však inverze nebyla, spíš se trochu rozpustila mlha, díky čemuž jsme se museli obejít bez oblačného "moře" v údolích. Kolega s sebou vzal i svého potomka a potomek své auto, tudíž doprava na sedlo Skřítek proběhla rychle a bez komplikací. Na parkovišti u skříteckého motorestu stálo docela hodně aut. Zcela jistě především běžkařů, kteří se pozvolna vynořovalli z lesů. Bylo kolem půl třetí odpoledne.

Bohdíkovský lom a štola Mařka

28. července 2015

Obě místa jsem měl v merku už nějakou dobu. Bohdíkovský lom - ten dosud funkční, jsem naposledy navštívil jako zvídavé dítko, a to tak, že jsem se tam nevědomky zatoulal. Bývalou štolu jsem našel až mnohem později na internetu (v době mého dítkování ještě internet nebyl - ano, takový jsem stařec) a čistě ze zvědavosti se na ni chtěl podívat. Protože obé leží v těsné blízkosti, není problém zabít dvě mouchy jednou ranou. Ideálním výchozím bodem je (už zřejmě zavřená) hospoda U Seppla, kam je to z vlakového nádraží cobydup. Samozřejmě lze dojet i jinak, ale vlakem to jde taky. Tedy momentálně nejde, protože kvůli opravám trati jezdí místo vlaků náhradní autobusy, ale časem budou jezdit zase vlaky.

Ze Staráku do Branné přes Kutný vrch

22. července 2015


Minule jsem tu nakousl sobotní procházku zahájenou na radniční věži ve Starém Městě pod Sněžníkem. Dojel jsem tam vlakem v odpoledních hodinách, v jistém smyslu už relativně pozdě, což bylo ještě umocněno zpožděným motoráčkem z Hanušovic. Protože však vyhlédnutá trasa měřila jen necelých 9 km a zpátečních spojů jsem měl v rezervě hned několik, podařilo se mi vše stihnout naprosto luxusně.


Když se tak nad tím zamýšlím, vlastně toho bude k referátu docela málo. Drtivou většinu trasy tvořily pěšinky podél horských luk s nádhernými výhledy, ale asi nemá smysl je dlouhosáhle popisovat. To chce vidět. Cesta vedla nejprve po červené a pak po žluté turistické značce. Na značení se dá navázat hned na nádraží, takže už od vlaku člověka vedou značky. K radnici jsem to vzal pro změnu ne po hlavní silnici, ale zkratkou kolem mateřské školky. Tahle cesta mě přivedla přímo před radniční budovu, kde jsem využil loni zpřístupněné vyhlídky na věži.

Krajem pod Králickým Sněžníkem

7. července 2015


V sobotu bylo takové vedro, že na kolo se mi v něm nechtělo. Pěší procházka mi přišla méně náročná, a protože v neděli jsem musel brzy ráno vstávat do práce, zvolil jsem raději tuhle variantu, abych se moc nezničil. Trasu jsem měl nahrubo naplánovanou už z dřívějška, jen jsem jí zprvu moc nedůvěřoval, takže byla neustále odsouvána do pozadí, až na ni došla řada teď. Poučen tak mohu s časovým odstupem prohlásit, že nedůvěra byla zbytečná. Bylo na co koukat, šlo se různorodým terénem a zajímavými místy. Nebýt drobné nehody na konci celé akce, neměl by tento výšlap chybu. Ale povedl se i tak.


Vlak mi ze Šumperka jede v 9:15 a musím přestoupit v Hanušovicích. Plán počítá s vysednutím v Chrasticích, ale vlak zde staví jen na znamení a já nevím jak se takové znamení dává. Nevadí, dávám věcem volný průchod. Když dojedu do Staráku, vystoupím až tam. O nic nejde, času dost. Jak se dalo čekat, vlak Chrasticemi profrčel, jako by tam žádné Chrastice nikdy ani nezachrastily. Na pochod se tedy vydávám z nádraží ve Starém Městě pod Sněžníkem. Připadám si trochu divně, protože všichni ostatní spolucestující jdou opačným směrem, nejspíš na Králičák nebo Paprsek. Ovšem to je tak trochu i důvod, proč já jdu jinam, kde budu mít klid a ne davy, že?

Kouty nad D., Mravenečník, Rysí skála, Dlouhé stráně a Borový vodopád

11. června 2015


Výlety s Věrkou jsou jistota. Může svítit slunce nebo být mlha, může sněžit a můžou padat třeba hovna s háčkama, ale tyhle společné akce jsou vždycky natolik dobrodružné, že každá z nich stojí za všechny průvodní překážky. Ani středeční výšlap není v tomto směru výjimkou. Ušli jsme toho hodně, viděli spousty a zažili ještě víc.


Domluvit celou akci jsme zvládli během předchozího, tedy úterního odpoledne. Kam? Kdy? Kde? OK, budu tam. Něco po osmé ráno tedy vyrážím z bytu k benzínce u šumperského Kauflandu a cestou ještě kupuji v obchůdku něco na zub a na svlažení hrdla. Věrčina felicie přijíždí s mírným předstihem, takže se nemusíme zdržovat a míříme přímo do Koutů nad Desnou, kde necháváme auto na parkovišti a už po svých startujeme do terénu. Jaký je plán? Věrka chce hlavně k nové rozhledně na Medvědí hoře, já na Rysí skálu a Mravenečník. Zbytek necháváme na situaci, času a rezervě sil. Máme společné, a to se mi líbí, že kdykoliv můžeme pozměnit trasu nebo přidat další cíle a žádný z nás nebude protestovat.

Naučná stezka Pasák

1. května 2015


Původně jsem chtěl ve čtvrtek zase vyrazit na kole, dokonce i trasa už byla naplánována a zakoupen nový neojetý plášť na zadní kolo. Protože mi však dorazil ze servisu reklamovaný objektiv, rozhodl jsem se pro změnu udělat si zase po čase výlet pěší, abych sklíčko otestoval v terénu. Jenže kam se vydat? Po poflakování se kolem města, což jsem provozoval několik posledních dnů, možná i týdnů, už to chtělo něco pořádnějšího. A tak jsem si vzpoměl na Pasáka. To jsou skály a stejnojmenná naučná stezka poblíž městečka Branná. S Věrkou ze Šternberka jsme se tam pokoušeli dostat už dvakrát a pokaždé neúspěšně. Po druhém nezdaru jsem si škaredě zanadával, že na nějakého blbého Pasáka se příště můžu leda tak vy... - však víte co, ale jaksi ve mě pořád hlodal ten pocit nedokončené akce, který volal po naplnění. No a tak bylo o místě terénního testu objektivu jasno. Veškerých podrobných informací ohledně této stezky je na internetu plno, tudíž se vyhnu nošení dříví do lesa, potažmo sov do Athén. Celková délka NS je cca 12,5 Km.

Moravičanská jezera a Moravičany

5. dubna 2015


Poblíž Šumperka nemáme žádné větší vodní plochy. Za takovou symbolickou bychom mohli považovat Třemešské rybníky a snad i pár kachňáků v dědinách, ale řekněme si upřímně, je to slabota. Chce-li tedy domorodec vyrazit někam k vodě, nezbyde mu než vycestovat. Jedním z potencionálních cílů takového za vodou vyrazivšího domorodce jsou i jezera mezi Mohelnicí a Moravičanami. Oficiální pojmenování "jezero" je v tomto případě poněkud zavádějící. Více přesný je název běžně používaný námi plebejci, který zní "bagr". Stejně jako třeba Poděbradské nebo Chomoutovské jezero, vzniklo i Moravičanské nikoliv přírodními živly, ale těžbou štěrkopísku. Kdo někdy projížděl vlakem na trase Olomouc-Zábřeh na Moravě, možná si u mohelnického nádraží všiml hromad písku a k nim vedoucích dopravních pásů. Ti vnímavější snad zahlédli i třpyt vodní hladiny mezi stromy na konci louky. Právě o téhle hladině bude řeč.

Bílá Voda, Złoty Stok a muzeum Kopalnia Złota

18. února 2015


Úterní akce byl opět společný podnik s Věrkou ze Šternberka. Vzhledem k minulým společným akcím to samo o sobě slibuje, že všeho pořádně využijeme.


Obec Bílá Voda, což byl náš výchozí bod, leží v jednom z nejodlehlejších koutů republiky. Dá se říct, že k ČR přiléhá pouze jižním okrajem, zatímco zbytek obklopuje polské území Dolního Slezska (Dolnyśląsk). Na mapě Bílou Vodu najdeme cca 9 kilometrů od města Javorníku, které samo právě nepatří mezi kulturní a finanční centra Evropy. Jediné co Bílou Vodu dělí od polské Kamienice je pouze mostek přes potok. Na satelitním snímku k sobě obě dědiny přiléhají tak těsně, že tvoří jakousi nudli a budí dojem, že jde o jedinou dlouhatánskou obec táhnoucí se až k Packówu. Odloučenost Bílé Vody byla důvodem, proč do zdejšího kláštera byly za minulého režimu sváženy řádové sestry z celé země. Na jejich pohnutou historii poukazuje přilehlé muzeum, které jsme nenavštívili, a také místní hřbitov, který se nám navštívit podařilo. Následně jsme se pěšky přesunuli za státní hranici do městečka Złoty Stok, kde mají velmi zajímavou atrakci, do níž jsme se málem nedostali.

Rychlebské mlhy

5. října 2014


Čtvrteční túra se ohledně výhledů zrovna nepovedla. Další důkaz (opět), že předpovědím člověk nesmí věřit. Takže pokud si snad ještě někdo myslí, že z reportu o rychlebské hřebenovce přinesu krásná a daleká panoramata, toho musím vyvést z omylu. Výhledy nebyly, nejsou a nebudou. Pokud vás to neodradilo, směle pokračujte. Bylo to po více než dvou letech, co jsme na výšlap vyrazili společně já a Věrka ze Šternberka. Ten čas strašně letí. Teď se nám však zase na chvíli podařilo sladit časy. Nebudu to příliš rozmazávat, zkrátka dojela sem do Šumperka, naložila mě do auta a jeli jsme do Hanušovic na vlak směr Ramzová. To proto, abychom si zjednodušili zpáteční cestu a případně pojistili ještě zastávku u Žlebského vodopádu. Ale o tom později.

Přes vrchol Ucháče

3. listopadu 2014


Přibližně šestnáctikilometrovou trasu jsem volil na základě nepřílišné profláknutosti, zvědavosti a nostalgie. Nepřílišná profláknutost je jasná, zvědavý jsem byl na vrchol Ucháče a případné výhledy z něj, a nostalgie souvisela s jedním zájmovým kroužkem, který jsem navštěvoval jako dítko školou povinné. Tenkrát nás vzali na víkend do jedné chaty pod Třemi kameny a já se tam chtěl po letech podívat a zjistit, co se změnilo.

Z Rapotína přes Černé kameny, Kamenitý kopec a Granátovou skálu

30. září 2014


Fofrakce z nedělního odpoledne - to by byl docela příhodný podtitul tohoto článku. Odjezd autobusem 15:35 ze Šumperka k zastávce U skáren v Rapotíně (je to mimochodem úplně poslední rapotínská zastávka před V.Losinami). Pak po zelené do lesa, po žluté na Černé kameny a Kamenitý kopec, následně natvrdo přes les ke Granátové skále a opět po zelené do Sobotína na vlak, který jede v 17:54. Času bylo pomálu, ale stihl jsem to skvěle. Dokonce tak skvěle, že jsem neunikl asi půlhodinovému čekání na odjezd vlaku.


První kroky od autobusu vedou přes rapotínské sídliště, jak už bylo zmíněno, po zelené značce. Projdeme okolo garáží a zahrádek, načež na nás čeká lávka přes říčku Desnou. Na druhém břehu stojí část Rapotína zvaná Terezín. S tím známějším Terezínem v severních Čechách nemá naštěstí prakticky nic společného. Domků je tu pomálu, vesměs můžeme hovořit klidu až pohodě. U kříže v zatáčce opustíme silnici a následujeme zelené značení do zelených luk.

Vodopád Divokého potoka

29. června 2014


O víkendu došlo k radostné události: dvojčátka si vzala na povel babička a tatínek toho o nedělním dopoledni nemohl nevyužít ke troše té turistiky. Plán A spočíval v cyklovýletu k nové rozhledně poblíž Rýmařova, plán B směřoval kolo na opačnou stranu, ke svahům Králického Sněžníku. Protože se však zkomplikovalo počasí a zřejmě by nebylo dost času na A ani B, bylo nutné narychlo vymyslet plán C. Naštěstí jsem si vzpoměl na jeden z předloňských výšlapů, kdy se mi ze skal u Vodní cesty pod Šindelnou horou povedlo zahlédnout jeden krásný vodopád. Budou-li přát spoje, konečně se na něj podívám zblízka. A kdo by to řekl, autobusový duch mi ukázal vlídnější tvář než obvykle a naservíroval spoje přímo ideální. Hurá! Na ČH sedle jsme měli být deset minut před jedenáctou, což se nepovedlo, ale desetiminutové zpoždění nakonec ničemu nevadilo. Zbývalo jediné - vyrazit.

Prvomájová hřebenovka

3. května 2014


Nestává se často, že by partnerka dohodila kamarádce svého chlapa. Občas se však takový vzácký případ vyskytne a tentokrát jsem to schytal já. Tedy schytal... Možná to znělo jako bych si stěžoval, což si naopak vůbec nestěžuji. Byla to pro mě po dlouhé době - nebojím se napsat po letech - zase jednou opravdu pořádná túra. Poloviččině kamarádce ve čtvrtek odjel manžel s dětmi na chalupu k rodičům a ona se rozhodla strávit jeden ze čtyř takto příhodně uvolněných dnů na horách. Chvályhodné rozhodnutí. Jenomže jít neměla s kým, tudíž rozhodila sítě po internetu, kde se jich chopila moje polovička a já byl (s)volný. Stejně jsem o něčem podobném, i když v menším měřítku, sám uvažoval. Tolik na vysvětlenou, abyste nevyvozovali nějaké špatné závěry z faktu, že jsem zase túroval s nějakou jinou ženskou:) Janka je ze Slovenska a má bohaté zkušenosti s tatranskými túrami, které jsou přece jen trochu jiný level než Jeseníky.


Proto jsem měl ze začátku trochu obavy z toho jak mě odrovná, což se nakonec nepotvrdilo. Sám jsem byl překvapen. Přesto se akce neobešla bez občasných prohlášení typu: "No, takhle to u nás vypadá na nástupní trase", "Tohle už začíná trochu vypadat jako na Oravě" nebo "Tady to okolí mi vzdáleně připomíná Rysy". Ještě že jsem klidná povaha a nenosím s sebou v batůžku pepřák.
Trasu jsme zvolili jednu z těch absolutně nejprofláklejších, jaké v Jeseníkách najdete. Kdybychom vyrazili ze Šeráku přes Keprník na Červenohorské sedlo a pokračovali skutečně prošlým, zvládli bychom na jeden zátah prakticky kompletní hřeben Hrubého Jeseníku. Jenomže to by nás hodně bolely nožičky a ony vlastně dost bolely i tak.

Zábřeh a Skalička

3. března 2014


Začneme na okraji náměstí Osvobození. Jedna z nejznámějších budov Zábřeha (najdeme ji hned vedle pošty) měla bohatou historii. Během pár desítek let stačila být okresním úřadem (ještě v dobách, kdy Zábřeh byl okresní město), zemědělským učilištěm, a dnes zde sídlí městský úřad, knihovna a městská policie. Trochu jsem se propletl uličkami a objevil se na mostě přes kolejiště železniční stanice. Zábřeh na Moravě je důležitou vlakovou stanicí na trase mezi Prahou a Brnem. Bohužel zde nestaví např. Pendolina, na které nastoupíte nejblíže v 50 km vzdálené Olomouci. První březnový den jasně dokládal, že březen je první jarní měsíc. V zahrádkách u domů kvetly sněženky, bledule, krokusy a spousta dalších typicky jarních rostlin. Další moje kroky vedly ke schodišti na Skaličku. Skalička - součást Zábřeha, je s městem spojena pochopitelně více cestami i běžnou silnicí, ale tohle bylo zajímavější. Na Skaličce bychom asi moc historických památek nenašli, ale pokud něco takového hledáme, neměli bychom minou nedávno opravený zámeček. Je tu i kaple v horní části Skaličky. Stojí hned u silnice vedoucí směrem na vedlejší Jestřebí. Po této silnici pokračujeme.

Ze Zábřeha přes Klárinku a Nemili

26. února 2014


V sobotu jsme byli s prckama na návštěvě u rodičů v Zábřehu, a když se mládež po obědě odebrala do pelíšku, tatínek se odebral projít na vzduch. Pro Zábřežáky to nebude nic nového, tahle trasa je pro ně jedna z nejprofláklejších. Pro mimozábřežské rovněž bez vysoké hodnoty, protože tam není žádné velké turistické lákadlo a podobnou procházku si udělají kdekoliv. Ale přesto sem hodím stručný reportík, ať se něco děje.

Staré Město pod Sn., Hynčice pod Suš., Stříbrnice

13. ledna 2014


Vítejte u reportíku z nedělního výšlapu. Místo dlouhých úvodních okecávaček zápisky z tabletu pořízené během cesty:


6:45
Tak mám za sebou oba přestupy a teď čekám v přetopeném vagónu na odjezd z Hanušovic. Jelikož do odjezdu zbývá ještě asi čtvrthodina, využívám toho k započetí psaní reportu. Jak asi vyplynulo z úvodu, plán je více méně jasný: Vydat se ze Starého Města pod Sněžníkem po zelené značce k sedlu Štvanice nad Hynčicemi pod Sušinou. Odtud následně po modré a žluté do Stříbrnic, a pak zpátky do Starého Města. Mělo by to dělat celkem něco pod dvanáct kilometrů. Mám na to víc než čtyři hodiny, což slibuje (aspoň teoreticky) hladký průběh. Počasí zatím vychází a kupodivu dokonce i odpovídá předpovědi, což je pamatováníhodná výjimka. Alespoň pro tuto chvíli. Sice fouká jak sviňa, ale teplotu máme těsně pod pěti stupni a jak se i v té tmě zdá, mezi oblačností prosvítají hvězdy. Za pět minut by měl vlak opustit Hanušovické nádraží.

10:48
Hotovo. Sedím v čekárně nádraží ve Starém Městě a asi za čtyřicet minut odjíždím domů. Místo vlaku jede autobus - prý kvůli nějaké havárii u Jeseníku, ale to je celkem fuk. Jak dopadl výšlap? Ujde to. Počasí se sice nakonec nepovedlo úplně podle předpovědi, ale na to jsem si za ta léta zvykl. Překvapením byl sníh. Od Vysokých Žibřidovic ho s nadmořskou výškou přibývalo, i když celou dobu zůstalo jen u poprašku. Obloha byla většinou zatažená a jako bonus brutálně foukalo. Když říkám brutálně myslím tím to, že na otevřených místech jsem občas musel dokonce zastavit, aby mě to neporazilo. Ještě že mám dobrou bundu a v její kapse teplé rukavice. Ze Staráku jsem vyšel ještě skoro za tmy a značení mě vyvedlo k pastvinám. Mimo krav jsem viděl i stádo srnek, ale ty byly bohužel moc daleko a brzy se mi ztratily z dohledu. Co jsem zapomněl zmínit, to je stoupání. Nejhorší to bylo v úseku mezi Starým Městem a sjezdovkou u Hynčic. Nahoře jsem si chvílemi připadal jako na Sibiři. Následovalo klesání do Stříbrnic, kde jsem se nijak zvlášť nezdržel a ve spodní části dědiny navázal na turistickou trasu zpátky do Staráku. Ve městě jsem byl s předstihem, čehož jsem využil k rozšířené procházce zakončené zde, na vlakové zastávce. No nic, jdu ještě v rychlosti prohlédnout fotky a pak hurá na cestu zpátky!

Tolik zápisky z čekané a pár doplňujících řádků:

Moravská Sázava u Zábřeha a nemilský bagr

3. listopadu 2013


Letos bylo počasí na "Dušičky" opravdu dušičkové. Dokonce i vzdor faktu, že ještě nedávno padaly teplotní rekordy. Holt i příroda si drží nějaké ty tradice. Tento den jsme byli s polovičkou a potomstvem v Zábřehu u rodičů, a protože ti si po obědě vzali mimča ven na procházku a polovička vyhlásila domácí relax, já vyrazil aspoň na skok do terénu. Nehledě na mrholení, přecházející tu a tam dokonce ve slabý déšť, proběhl jsem to asi za dvě hodiny na necelých osmi kilometrech kolem zábřežských rybníků podél řeky k nemilskému "bagru" a okolo železniční trati zpátky.

rozklikem zvětšíte

Kolem rybníku (správně nazývaného Oborník, místními zásadně Brasák) jsem to vzal opačnou stranou. Zejména kvůli tomu, že po hrázi chodí všichni a všichni tedy ví, jak odtamtud vypadá. Odtud je to aspoň malá změna. Pravda, ne vždy úplně estetická, protože se tudy jde přímo okolo ruin někdejší textilky Hedva. Překvapilo mě, že místy úplně chybí části plotu a lze se tedy snadno dostat do celého areálu. Jako stezka pro bobříka odvahy bezva, ale jinak by bylo asi lépe místo nějak zabezpečit. Nejspíš se to nemá, tedy mělo by se pokračovat po pěšině kolem rybníka, ale já přeběhl koleje na druhou stranu. Pohled na tzv. "zábřežské Hradčany" je odtud také zajímavý. Původní dřevěnou lávku přes řeku před kostelem husitské církve nahradila před lety lávka nová, kovová. Dostaneme se po ní na druhý břeh Moravské Sázavy, konkrétně k lomu.

Staré Město pod S., Kronfelzov a Ostružná

29. září 2013


Po turistickém půstu jsem zase na chvíli vyměnil kolo za nožičky. Ono to kolo za chvíli stejně bude potřeba zazimovat a nožičky budou nejčastěji používaný dopravní prostředek. Na výlet jsem se vydal sám, ničím příliš neomezen. Musel jsem se sice přizpůsobit plánovaným spojům, ale počítal s dostatečnou rezervou, takže nebyl problém. Dokonce i počasí vyšlo, což není vždy pravidlem.


Odjezd ze Šumperka vlakem v 8:33, hladký přestup v Hanušovicích a příjezd do Starého Města v 9:34. Vše v pohodě - tedy až na hlášení ve vlaku z Hanušovic do "Staráku". Ta paní co ho namlouvala asi zrovna prožívala nějaké těžké životní období, jinak si to neumím vysvětlit. "Příští stanice Chrastice - ZASTÁVKA NA ZNAMENÍ!!!!!!...". Nu což, Staré Město je konečná - to se přejet nedá ani bez hlášení. Zdejší nádraží je takové oprýskané, ale člověk tu stejně jenom vyskočí z vlaku a okamžitě prchá dál, takže to je fuk.

Zimní vycházka ze Štěd.Lhoty přes Komňátku do Raškova

11. února 2013


Přesně po dvou týdnech zase venku. Bylo to takové oživující, i když trasa nevedla přes žádné neznámé končiny. Minulý týden se v práci ozvala kolegyně Andrea, že by někam vyrazila. Také proto, že má v plánu se zúčastnit jedné turistické akce, kde je třeba zdolat asi 35km a ona musí něco natrénovat. Nedělní vycházka byla sice zhruba třetinová, ale jako základ by mohla postačit. Zde je tedy report toho, jak vše dopadlo.

Z Bartoňova na Háj

27. ledna 2013


První článek tohoto roku vkládám poněkud pozdě. Asi tušíte proč. Ano, je to především kvůli práci a dvojnásobným rodičovským povinnostem. V sobotu se konečně naskytla alespoň krátká šance se vyvenčit. Přes jistou nelibost mojí drahé polovičky jsem příležitost nehodlal nechat ladem. Kdesi ve mě se hlasitě ozvaly v genech ukryté reflexy člena prvotně pospolné společnosti a hnaly mě ven z jeskyně do divočiny za praturem a stády mamutů. Obrazně, to dá rozum. K dispozici jsem měl asi čtyři hodiny, ale kvůli rezervě to bylo třeba ještě trochu zredukovat. Jistě chápete, že to není mnoho a plánování se tak omezilo na nejbližší okolí města. Neboť nejbližší okolí už v minulosti proběhlo docela zevrubnou dokumentací, nezbývalo než si opět zopakovat již známá místa. Tak známá, že už je bude znát hodně pravidelnějších čtenářů (na tomto odkaze najdete mapu). Ale o to vlastně tentokrát nejde. Objevitelské choutky prostě musely ustoupit pouhé radosti z pobytu venku. Ostatně teď budou ustupovat čím dál častěji.

Z Lužné na Smrk a Městské skály

16. června 2012


Poslední dny, kdy můžu ještě relativně snadno vypadnout do přírody, jsem se rozhodl zamířit k Městským skalám. Probíral a dokumentoval jsem je tu už nesčetněkrát, ale tamní vyhlídkový altánek prošel nedávno opravami a já byl zvědav jak dopadly. Abych nechodil pořád stejnou trasou, která mě začíná nudit, naplánoval jsem si cestu z Lužné přes Smrk a Osikov. Na Lužnou jezdí ze Šumperka několik autobusů denně, takže doprava sem nepředstavuje žádnou komplikaci. Za nějakých dvacet minut jste na zastávce v osadě a 605 metrech nadmořské výšky. Hned u zastávky najdete také rozcestník, který vás pošle požadovaným směrem.

Králíky, pramen Tiché Orlice, Jeřáb, Severka, Podlesí a Malá Morava

31. května 2012


Tuhle trasu jsem si tak nějak schovával v šuplíku na horší časy. Strašné časy sice nenastaly, ale na výlet jsem se přece jen vydal. Původně jsem od toho nečekal mnoho, ale nakonec se ukázalo, že se pletu. Jde o trasu trochu dále od Šumperka i Jeseníků. Její začátek, město Králíky, už totiž leží v jiném okrese (Ústí nad Orlicí) a dokonce i v jiném kraji (Pardubickém). Hranici zpět do kraje Olomouckého a okresu Šumperk překročíme někde v půli výšlapu.

Vodopád Poniklého potoka

22.5.2012



Opravdu mě potěšilo, že jsem konečně dorazil k vodopádu, kam se mi dlouho nedařilo dostat. Ne že by byl na nějakém nepřístupném místě, spíš naopak. Leží ale trochu bokem od nejatraktivnějších tras, cesta k němu není značená a o jeho existenci neví dokonce ani hromada domorodců. Z titulku článku jste jistě pochopili, že je řeč o Poniklém vodopádu, nebo též o vodopádu na Poniklém potoce. Poniklý potok tvoří jeden z přítoků Hučivé Desné a najdeme ho poblíž Koutů nad Desnou. Z vlakového nádraží v Koutech je to k vodopádu něco málo přes 3,5 km (zde odkaz na mapu). Ideální cíl nenáročné procházky nebo vyjížďky na kole. Od nádraží se dáme po žluté turistické značce. Ta sice v poslední etapě výšlapu odbočí jinam, ale s trochou pozornosti se k vodopádům dostaneme i bez ní. Jedna z okrajových částí Kout se jmenuje Annín a naše cesta vede skrze něj. Okolo je spousta pěkných chat a chalup skrytých v údolí.

Z ČH sedla přes Šindelnou horu do Koutů nad Desnou

27. dubna 2012


Včera nám po bolestné odmlce příroda nadělila dáreček v podobě teplého počasí a já toho nemohl nevyužít. Původně mě napadlo oprášit kolo a zkusit zase šlápnout do pedálů. Během údržby bicyklu ve sklepě jsem však své trekové kolo nalezl ve stavu neslučitelném s větší akcí, a raději se rozhodl svěřit náročný úkol resuscitace odborníkům. Jelikož v servisu (kde se zhrozili nad řetězem a zničeným ložiskem zadního kola) odhadovali dobu zákroku minimálně do večera, bylo třeba vymyslet plán B. Vymýšlejte ale něco takhle narychlo! Ve svém nekonečném optimismu jsem se tedy rozhodl ještě jednou otestovat podmínky pro pěší túry ve vyšších partiích hor, zda od neděle už všechen sníh roztál. Rozhodnutí, kterého jsem následně několikrát litoval.
Zvolená trasa z Červenohorského sedla po červené značce na Bílý sloup a pak po zelené dolů do Koutů (cca 10-11 km) na mapě vypadala neškodně a varovný výhled z okna svého bytu na bílý hřeben Jeseníků jsem se rozhodl drsňácky ignorovat. Za chvíli už jsem seděl v autobuse uhánějícím na Sedlo.

Černé a Bílé kameny u Skřítku

24. dubna 2012


V neděli jsem si původně plánoval zůstat doma a relaxovat po náročných předchozích dnech. Protože ale nějaký magor v baráku usoudil, že právě neděle je vhodná doba pro příklepovou vrtačku, nebyl by ten relax stejně o ničem. Kolem poledne se venku pomalu rozjasňovala zatažená obloha a já měl v zásobě jednu trasu, kterou jsem hodlal někdy projít. Navíc už bylo na čase otestovat jak to na horách vypadá pro plánování dalších akcí. Čím méně bylo na nebi oblačnosti, tím více jsem sám sobě říkal: "Ty hňupe, neválej se doma, sbal si batůžek a padej ven!". Jsem zvyklý poslouchat (sám sebe především), tak jsem se zvedl z gauče, sbalil batůžek a vypadl.

Litovelské Pomoraví

21. dubna 2012


Dlouho jsem nepřidal žádný článek. Důvodem byla práce, určité osobní povinnosti a zákeřné bacily. Teprve ve čtvrtek se mi podařilo nad nemocí zvítězit a urvat trochu času k výletu. V Litovelském Pomoraví, i když je vlastně kousek od nás, jsem ještě nebyl a trápily mě určité kulturní výčitky svědomí. Proto bylo víc než rozumné domluvit další výlet s kamarádkou Věrkou právě do těchto míst. Ačkoliv většinou chodíme po horách, kde vesměs vybírám trasy já, zdejší prostředí pro mě bylo neznámé a tak naplánování zůstalo na Věrce. Už zde byla dříve se známými venčit pejsky, takže měla lepší přehled a já věřil, že zvolí cestu správně.

Ze Svébohova do Zábřeha

27. března 2012


Dnes se projdeme celkem nenáročnou trasou mezi vesnicí Svébohov a městem Zábřeh. O Zábřehu jsem tu psal několikrát. Svébohov jsem zatím jen letmo zmínil, protože nikdy nebyl cílem ani výchozím bodem, ale pouze místem mezi body A a B. Tentokrát došlo i na zevrubnější průzkum. Trasa se všemi odbočkami a zacházkami mohla vydat celkově na nějakých 10 km.


Původně se mi ven vlastně ani moc nechtělo. Slunce se tu a tam schovávalo za mraky, foukal vítr a byly tu ještě jiné důvody. Nakonec jsem si řekl, že sedět doma je v každém ohledu k ničemu, navlékl na sebe vhodné hadry, do batohu strčil foťák a vyrazil z paneláku. Autobus odjížděl o půl dvanácté a ve dvanáct už jsem z něj vyskakoval ve Svébohově.

Vidnava, Vidnavské mokřiny, Łaka, Kałków a Žulová

21. března 2012

Mapa Původní článek (1.část) (2.část) Fotoalbum

V obecném povědomí mají (při troše nadsázky) obce ztracené kdesi v pohraničí často podobný status, jaký mají mezi státy Albánie, Bangladéš nebo KLDR. Samozřejmě to neplatí vždy, ale u nejsevernějších částí Moravy a Slezska tohle přirovnání obstojí. Pro člověka například z Olomouce jsou tyto oblasti něco jako Divoký západ nebo Dálný východ. Turisté sem zajíždějí spíš výjimečně a mnohdy jsou proto považováni za podivíny a dobrodruhy. Dostat se sem bez auta není vždy snadné. Spoje nejezdí často a mnohdy je třeba několikrát složitě přestupovat z jednoho prostředku do druhého, pokud tam vůbec něco jede. Ono i auto dostane zabrat na silnicích, které úřady nechávají na okraji zájmu, ať už z nedostatku peněz nebo nedostatku motivace. Punc odloučené a chudé lokality tak spoustu lidí od návštěvy odrazuje, respektive je vůbec nenapadne žádný důvod, proč tam jezdit. Pro jiné je ovšem právě tohle velmi dobrý důvod k návštěvě.


Já sám ve chvílích volna chodím spíš na túry do hor, především Jeseníků, které mám za barákem. Lákají mě výhledy, členitá příroda a všechny ty věci, které na horách člověk potkává. Čas od času je však třeba změnit prostředí. Podobně jako někdo, kdo jezdí už deset let k moři, by chtěl zkusit třeba výstup na některý z Alpských velikánů. Byl jsem proto rád, že když jsme minulý týden s Věrkou ze Šternberka plánovali nějaké trasy výletů a ona sama zmínila Vidnavsko, které jsem ji jí ani netroufal navrhnout já. Nikdy by mě nenapadlo, že ji to bude zajímat také. Nadšeni vzájemnou shodou jsme se domluvili na provedení akce v nejbližším možném termínu, tedy toto úterý (20.3.2012). A mimochodem: úterý byl letos první jarní den! Jat objevitelskými sklony, hledal jsem na mapách ještě další atrakce, které by bylo možné v okolí Vidnavy navštívit. Ve většině informací na Internetu se píše o Vidnavských mokřinách - chráněné oblasti severně od města, kde prý žije velké množství ohrožených živočichů. To byl jeden z jasných cílů, které jsme si s Věrkou domluvili hned. Ale co dál? Blízkost Polska lákala k malé zahraniční oklice. Tím spíš, že kus za mokřinami se nachází rozsáhlé kaolínové lomy a v nedaleké obci Kałków krásný historický kostel. Podle map se zdálo, že nebude problém nějak se tam promotat vrátit se pak podél řeky Vidnávky zpátky. Hurá!

Klášterec, Bohutín, Radomilov, Hrabenov

7. března 2012


Nestíhám. Už delší dobu se mi nestalo, že bych referátek z výletu psal tak dlouho po jeho provedení. Ten dnešní bude tedy vlastně pondělní, tak si to nějak přeberte. V zásadě se na věci ale nic nemění, protože počasí je podobné a mráčky na něm dělá pouze skutečnost, že musím zase chodit do práce a vydělávat Kalouskovi na daně. V pondělí jsem ještě makat nemusel, a tak nic nebránilo menšímu provětrání. Menšímu znamená trasu kolem 10km v blízkém okolí mého bydliště. Kdo by remcal, že to není žádné pořádné vyvětrání, připomínám hojný výskyt kopců v našem kraji a jejich zhoubný vliv na optimistické odhady nenáročnosti turistických tras. Vezměte k tomu zlenivělost po zimní zahálce a hned se to celé jeví jinak. Tolik předem na mou obhajobu, byť konkrétní obvinění ještě nepadlo (nejlepší obrana je totiž útok). Podle názvu se dá dobře odhadnout - půjde o procházku několika dědinami nedaleko Šumperka. Část povede podél značených turistických tras a část mimo ně.


Lužná, Kopřivná, Prameny (Štolnava), hotel Diana u V.Losin

2. února 2012


Občas sice mívám dobré nápady, ale naplánování středečního výšlapu se k nim nejspíš řadit nebude. Tedy ne že bych si vybral nějakou špatnou trasu, kde není nic zajímavého. To tedy rozhodně ne. Jen jsem ji naplánoval v blbý čas, takže to nakonec bylo náročnější, než by bylo za jiných podmínek. No ale uznejte: kdo by čekal, že opuštěné louky daleko nad civilizací nebudou prohrnuté? Tuhle trasu jsem nešel poprvé. Mám ji prošlou a na kole projetou už mnohokrát. Nikdy ovšem v zimě. Rozhodl jsem se tedy udělat změnu a podívat se na tyhle kraje pod sněhem. Autobusem, ktetý ze Šumperka odjížděl 12:55 jsem se nechal vyvézt na Lužnou, a odktud pokračoval pěšky.

Lysá hora

22. listopadu 2011


Předpokládám, že asi každý má nějaký ten cíl, kterého se mu dosud nepodařilo dosáhnout. Co se fotografování týká, je to u mě inverze. Tím myslím takový ten stav, kdy stojíte někde na sluníčkem osvíceném kopci a kolem vás - přesněji pod vámi - se prostírá "moře" mraků a mlhy. Vidět to se mi povedlo jen z dálky (foto v tomto článku) a už je to nějaký ten pátek. Počasí minulého týdne slibovalo, že by se tento rest dal dohnat. Časové vytížení umožnilo výlet naplánovat až na neděli a naplánoval jsem si trasu z Ovčárny přes Švýcárnu a Malý Jezerník na Červenohorské sedlo. To je jedna z jesenických klasik. Zájem o účast projevila i kamarádka Věrka ze Šternberka, ale pak se ozvala s tím, že její známí by na kopečky vyrazili také, a že bychom mohli plán změnit na kopečky Beskyd, konkrétně na Lysou horu. Protože na Lysé, nejvyšší hoře Beskyd, jsem ještě nebyl, rád jsem souhlasil. Navíc mě napadlo, že ten ostravský smog (Ostrava a Třinec jsou od Lysé hory jen kousek) udělá lepší efekt, než relativně čisté ovzduší Jeseníků. Domluvili jsme podrobnosti a bylo jasno: pojedeme na Lysou.

Od Ztracenky do Sobotína

16.11.2011


Ti, kdož znají místní okolí pravděpodopbně hned pochopili, že dnešní (vlastně pondělní) report nebude z výšlapu, ale spíš z takové příjemné procházky. Dohromady měřila necelých 8km a to ještě s tím, že drtivou většinu kopců (tedy stoupání) jsem si ulehčil autobusem. K dobru mi budiž přičteno, že jsem z domu vyrážel až odpoledne. Kolem půl čtvrté se totiž už začíná smrákat, takže vymýšlet nějaké velké trasy nemá smysl. Aspoň potud ne, není-li člověk milovníkem bloudění lesem ve tmě. A to já nejsem.

Podzim u Pivonína

7.11.2011