16.7.2011
Za to, že jsem se rozhoupal vyrazit k tomuto místu, vděčím tak trochu sádře. Nebýt toho, že kvůli zranění mám jen omezený čas na pobyt venku, volil bych nejspíš nějakou úplně jinou trasu. A nebo, což je pravděopdobnější, bych byl v práci. Okolnosti se ale sešly tak, jak se sešly, což je vlastně svým způsobem dobře.
Vodopád na Borovém potoce nepatří mezi ty nejvyhledávanější atrakce jesenických hor a považuji to za výhodu plynoucí z několika nevýhod. Hodně to souvisí s polohou, kam se spíš jezdí na kole. K vodopádu byste se ale s kolem stejně nedostali. Po odbočení z hlavní asfaltky by sice majitelé horských kol snad zvládli vyfunět asi do 2/3 následného stoupání, ale zbytek už je pro kola nepřístupný. Ne právně, ale technicky. Přes tyhle drobné obtíže ale cesta není z nejnáročnějších ani z nejdelších. V tom pojetí, jak jsem jej realizoval já, jde spíš o krátkou procházku s několika málo náročnými etapami. Rozhodně však nejsou ve většině. Trasa od autobusové zastávky až k vodopádu totiž měří méně než 3 kilometry. Zastávka leží v nadmořské výšce 606 metrů, vodopád v 792 m.n.m. Tento rozdíl budeme muset nastoupat. A teď už k samotnému průběhu. Předložím vám ho pouze jednosměrně, protože nazpátek jsem musel stejnou cestou.
Začínáme na autobusové zastávce mezi Kouty nad Desnou (část Loučné nad desnou cca 20km od Šumperka) a začátkem serpentin na Červenohorské sedlo. Naše cesta povede nejprve po silnici vedoucí ke spodní, a následně i horní, nádrži elektrárny Dlouhé Stráně. Nalevo pod silnicí bublá, bouří a přes peřeje se řítí tok Divoké Desné. Řeka teče převážně kamenitým korytem a protože od pramene toho ještě moc nenaběhala, vypadá jako většina řek v tomto stádiu. Tedy spíš jako větší potok. Po pravé straně se zvedá mohutný kopec oprostlý hustým lesem, z něhož místy vytékají malé prameny a potůčky. Někde s viditelným zásahem člověka, jinde jen tak divoce po stružkách a skalách. Silnice samotná je ze své povahy docela pohodová. Teď o prázdninách, a navíc o víkendu, ovšem ožívá cyklisty a občasnými průjezdy autobusů, které vezou turisty na exkurzi k elektrárně. Po asi 1,7 km dojdeme k mostu přes říčku. Zde přes něj přejdeme a budeme pokračovat po modrém turistickém značení.
Značka vypadá maličko netypicky. Hlavní ovšem je, že nás zavede kam potřebujeme. Pokračujeme po štěrku, který nevydrží dlouho a někde v místech s výhledem na soutok Divoké Desné a Borového potoka se změní spíš na kamení zarostlé v trávě. Nějakou dobu půjdeme po příjemné cestičce podél Borového potoka. Po nějaké době dorazíme ke kříži (stojí na protějším břehu). Kříž je věnován lesníku Schnellerovi, který zde tragicky zahynul v roce 1934. Abychom se k němu dostali, stačí překonat malý brod. Buď jím prostě projít, nebo přeskákat po kamenech. Nějaké se tam najdou. Jde ovšem o malé odbočení. Trasa k vodopádu vede po původní straně toku. Kousek za křížem začne slibovaný obtížnější úsek. Jde se tu tak trochu nejen podél potoka, ale i v něm. Ne že by voda sahala až nad kotníky, ale dobré dívat se pod nohy a vybírat větší kameny. Závěrečná etapa bude nejnáročnější. Třebaže dosud jsme šli po poměrně prostorných, byť lehce mokrých, cestách, teď je s tím konec. Posledních asi 100 metrů proto budeme brodit v blátě, klouzat po kořenech a uhýbat větvím. Když uslyšíme zvuk burácející vody, jsme téměř na místě.
Z ničeho nic vystoupíme ze stromoví na skalku nad vodou a přímo před námi se vodopád objeví v plné kráse. Z fotek tak nevynikne, ale je opravdu velký. Hlavní část, kterou vidíme před sebou, má dobré dva metry a nad ní je ještě další. Jedna větší kaskáda pak padá kus níže pod místem, kde stojíme. Některé zdroje uvádí celkovou výšku soustavy na 8,4 metru. Voda je křišťálově čistá a když se mi smýkla noha po kameni, můžu potvrdit, že i celkem studená:) V tom horku šlo ale spíš o příjemné, i když nečekané osvěžení. No, a to je všechno. Odpočinul jsem si, pokochal se a vyrazil zpátky, abych stihl autobus domů. Spoje byly naštěstí ideální.
Výborný je i celkový dojem. Původně jsem čekal, že půjde o trochu nezáživnou záležitost, ale vyklubalo se z toho pro mě jedno z největších letošních turistických překvapení. Celé se to navíc dá stihnout za dvě hodiny i s fotícími přestávkami. Můžeme chtít víc?
Žádné komentáře:
Okomentovat