23. dubna 2016
ŠUMPERK - TULINKA - POD LOMEM - REJCHARTICE - SAMOTA - PŘEDNÍ BUKOVÝ, VRCHOL - RAPOTÍN - TEREZÍN - ROZC.NAD TEREZÍNEM - GRANÁTOVÁ SKÁLA - KAPLIČKA NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE - SOBOTÍN - FARSKÝ VRCH - ROZC.NAD HRABĚŠICEMI - ANENSKÝ DVŮR - VIKÝŘOVICE - ŠUMPERK
Zalesněné trojvrší uvnitř prstence tvořeného obcemi Šumperk, Rapotín, Petrov nad Desnou, Sobotín a Hraběšice na první pohled moc atraktivně nevypadá. Proplétají ho však cesty, na kterých se dá pěkně vyvětrat. Moje páteční trasa nevedla jen tudy. Vyjel jsem i na Přední Bukový na druhé straně údolí Desné. Kilometrově ta projížďka nebyla nijak extrémní, leč obtížností mířila výše. Přispěl k tomu nejen výškový profil plný sjezdů a následných stoupání, nýbrž i stav lesních cest nesoucí znaky působení těžké techniky. Trať jsem volil schválně tak, aby vedla co možná nejvíce mimo silnice, hlavně lesem a přírodou. Nehonil jsem se za žádnými turistickými lákadly. Účelem bylo projet se, přesně v duchu rčení, že i cesta může být cíl. Původně to bylo rozvržené na dvě samostatné vyjížďky, ale povedlo se mi zvládnout vše naráz.
Lehce prospaný po noční usedám asi o půl druhé odpoledne na Meridu a vyrážím směrem ke Kauflandu, odkud se budu prakticky až na vrchol Předního Bukového kopce držet modré turistické značky. Někde od bývalé "Sanatorky" v lesích začíná terén stoupat. Ne všude je to stoupání příkré, leckde dokonce narážím i na lehký sjezdík. Do Rejchartic se dostávám po známé lesní cestě s pár pěknými výhledy a novým posypem makadamu. Občas se po něm jede hůře, ale já jsem se rozhodl držet jen velmi výletnické tempo, tak mi to nijak nevadí. V Rejcharticích se nezdržuji nijak dlouho. Vyjíždím jen asi 400 metrů po silnici, načež znovu odbočuji a za chvíli opět šplhám polňačkou loukami vzhůru k Samotě. Když jsem byl na Samotě před nějakými pěti lety, stavení na kraji louky vypadalo hodně zdevastovaně. Nyní je po rekonstrukci.
Dětský tábor pod ním koncem dubna ještě pochopitelně nestojí, je tu jen jakási dřevěná konstrukce - snad brána, a pod lesem malé dřevěné posezení. Zajímavým zjevem je na stromě pod rozcestníkem umístěná cedulka s logem Wi-Fi free zone. V přírodě působí zvláštně a dává podnět k zamyšlení o účelu dětských táborů, když na ně musí organizátoři omladinu lákat internetovým připojením. Za Samotou se cesta znovu noří do lesa, což činí i s nárůstem sklonu. Je tu asi padesátimetrový úsek, kde jsem se solidně nadřel. Pak už se terén srovnává, aby následně mírně klesal až k rozcestníku pod Předním Bukovým. Vše samozřejmě ve vyjetých brázdách ztvrdlým bahnem, které mnohde ani tak moc ztvrdlé není. Pohled na cestu od rozcestníku vzhůru k vrcholu dává tušit, že bude hůř. A taky jo. Předně je tu ještě více rozježděného marastu. Bonusově ho navíc zpestřují větve a šutry, a to dokonce i závěrečných cca 80 metrů těsně před vrcholem. To už se vyjet nedá, i vytlačit kolo nahoru byla makačka. Naposled jsem tu byl v roce 2011. Tehdy kóta na tyči se schránkou vrcholové knihy stála uprostřed paloučku. Nad hlavou se mi tyčila koruna mohutného buku a po noze běhali mravenci z mraveniště ukrytého v trávě. Tentokrát je to jiné. Ne ve výhledech, ty nejsou žádné stejně jako před pěti lety. Zdá se ale, že se konečně začíná něco dít s roky slibovanou stavbou rozhledny. Po buku zůstal jen pařez, palouk i mraveniště překryla navážka kamení, která zjevně slouží k urovnání terénu před stavbou věže. Usedám na pařez a připisuji zápis do návštěvní knihy.
K delšímu zastavení není důvod, takže hned zase otáčím. Pokus ten krpál k rozcestníku sjet padá po prvních pokusech, kdy málem letím přes řídítka. Sklon je vážně prudký a když se navíc zasune přední vidlice, stabilita je z podstaty věci v čudu. O kus níže už se opatrně jet dá. Rozpálené kotouče, zatajený dech, vyklepaný zadek, ale žiju. Na šotolinovou cestu níže sjíždím částečně po modré značce a částečně po neznačené pěšině. Na zpevněném povrchu kolo frčí mnohem líp. V souladu s modrým značením odbočuji po pár stech metrech zase dolů doprava poněkud horšími podmínkami a z louky, odkud je pěkný výhled ke kopcům nad Ludvíkovem, značku opouštím, čímž se sjezdem po odbočení vpravo pouštím dolů na okraj Rapotína. Zde projíždím uličkami a sídlištěm, za nímž čeká lávka přes Desnou do Terezína.
V Terezíně přecházím na druhou dnešní terénní etapu, když po zelené značce po zelené louce zahajuji výšlap do dalšího kopce. Na první pohled to nevypadalo tak náročně, ovšem přes jednu mez jsem musel kolo vynést a úsek od okraje lesa k rozcestníku Nad Terezínem dupal vestoje. Jsem přesto úspěšně na místě. Teď je na řadě projet lesem okolo Granátové skály až na silnici nad Maršíkovem. Je to asi 2,5 km způli mírného stoupání a pak mírného sjezdu po šotolině, v níž číhají bahnité louže. Prostor před Granátovou skalou zarostl stromy tak, že stěna bývalého lomu není skoro vidět, k čemuž přispívá i fakt, že slunce svítí proti mě a lom sám tak setrvává ve stínu. Nevadí. Úspěšně dojíždím na silnici.
U kapličky s pramenem pod svahem jsem byl už dávno, během kteréž doby se dočkala oprav. Dělám proto malou pauzu na průzkum + napití a vychlemtanou vodu z městského vodovodu doplňuji vodou přírodní ze studánky ukryté v přístřešku za kapličkou. Následuje sjezd do Sobotína a příprava na třetí a závěrečný krpál. Chvíli váhám kudy se dát. Varianta č.1 vede po silnici do Rudoltic a odtud v klídku nahoru k Traťovce, odkud se pohodlně sfrčí skoro až do Šumperka. Nakonec volím možnost č.2, lesní a dobrodružnější. První vjezd do lesa se nepovedl, spletl jsem si odbočku. Napodruhé už se daří lépe. Stoupám nahoru okolo mauzolea rodiny Kleinů, kteří v kraji před 2.světovou válkou ovládali hotové průmyslové impérium. Cesta plná kamení a hlubokých výmolů stoupá sice prudce, leč celkem pravidelně, tudíž - ač na kašpara, jedu tak nějak plynule. Nepředstírám, že bez páru krizovek, ale jde to. Nějakých 80 metrů před napojením na zpevněnou cestu a zelenou tur.značku už však nelze ušlapat ani náhodou.
Sklon je takový, že vůbec nechápu, jak tudy projíždějí lesáci. I pěšky, kolo tlače vedle sebe, jsem myslel, že chcípnu. Nahoru doklopýtávám propocený a zafuněný jako prase. U cesty tu stojí cedule č.13 sobotínské naučné stezky, kterých ještě později několik potkám. Dávám se doleva, načež lehkým stoupáním přijíždím na rozcestí Farský vrch (622 m). Nic moc tu není, takže pokračuji dále. Jde to dobře, neboť se jede po suché a pěkné šotolině jen mírnými houpačkami. Za chvíli se objevuji na křižovatce u naučné cedule č.12 a odpočívadla v ohybu cesty. Pokračovat teď budu po asfaltu okolo Petrovského vrchu (778 m). Když se sečtou stoupáčky a sjezdíky, první část vede prakticky po vrstevnici, ovšem minimálně polovinu etapy k rozcestí Nad Hraběšicemi pak už tvoří sjezd. Cestou dělám zastávku na plácku u cedule č.11, odkud je krásný výhled na Jeseníky. Vidět je Praděd, hlavní hřeben s Břidličnou horou či Ztracenými kameny, ale i Dlouhé stráně a přilehlé kopce.
Oblékám větrovku a předeslaným sjezdem se přesouvám níže ke žluté značce u rozcestí Nad Hraběšicemi. Před samotným rozcestím je potřeba kolo vytáhnout asi 10 metrů do takového svahu. Z luk od rozcestí jsou pěkné výhledy na Hraběšice a Kamenný vrch, ale hlavně tudy vede žlutá značka od Traťovky. Pokračuje dolů k Anenskému dvoru, případně do Vikýřovic. Nejprve ještě trochu stoupá, což mě poněkud znejistělo a vyvolalo drobné obavy z toho, jak drsný bude následný sjezd. Nebylo to tak hrozné. Ehm...nebylo hrozné? Ha! Super to bylo! BOMBA! PARÁÁÁDA! ŽŮŮŮŽO! HUKOTVOLÉÉÉ!!! Nádherný sešup po lesních cestách, kde je biker blízek orgasmu. Vítr sviští kolem uší, mouchy se rozplácávají o brýle a les kolem uhání závratnou rychlostí. Samozřejmě k tomu patří určitá obezřetnost kvůli občasnému štěrku a ruce připravené na brzdách, ale ty víc než čtyři kilometry k Anenskému dvoru jsem si užíval jak malej Jarda.
Dole už je zase tepleji. Bunda putuje nazpět do batůžku. Přichází návratová fáze výletu. Beru ji polňačkou kolem ohrad s krávami do Vikýřovic a pak rovnou domů do Šumperka.
Jak jsem napsal v úvodu, z pohledu na kilometry to nebyla vyjížďka dlouhá, ale rozhodně stála za vynaloženou námahu. V okolí Petrovského a Farského vrchu stále čeká několik mnou neprojetých a slibně vypadajících cest, což bude třeba napravit. No a taky doufám, že na Předním Bukovém u Velkých Losin konečně vyroste ta rozhledna. Uvidíme.
STATISTIKY
Ujeto 38,45 km
Čistý čas 2:34
Průměr 14,98 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat