30.května 2015
ŠUMPERK - BOHDÍKOV - RAŠKOV - ROZC.BOUDA - KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE - PRAMEN RUDOLF - neznačená lesní cesta - HRUBÝ LES - HÁJOVNA U TŘÍ TABULÍ - PÍSAŘOV - BUŠÍN - OLŠANY - RUDA NAD MORAVOU - HRABENOV - ŠUMPERK
Březnový záměr dojet k hájovně U tří tabulí byl zavát sněhem, zamrznut v ledu a utopen v břečce. No a protože v květnu by už tyhle atrakce mohly pominout, vydal jsem se o nedělním poledni restík napravit. Nalehko. Bez batohu, nosiče a dalších zbytečností, maje pouze pár základních blbostí s foťákem v podsedlové brašničce a brašně na rámu. Na sobě funkční triko a kraťasy, očekávaje v kopcích zahřátí víc než dostatečné. Takto vyparáděn a odlehčen vyrážím po obědě dokončit nedokončené.
Jeden z vrcholů však přichází tehdy, když se z kopce sune osobní automobil a volant drží asi osmiletá holčička. Holčička seděla taky na klíně, nejspíš tátovi. Masakr! Za serpentinou, kde se dá odbočit na Štědrákovu Lhotu, potkávám dav pěších. Nebude ona na Svaté Trojici pouť?, bleskne mi hlavou. Zvídavý dotaz u dvou pěšoturistek doměnku potvrzuje. A mám zase dilema. Původně jsem chtěl u lovecké chaty Ida odbočit z asfaltu na lesňačku a pokračovat přes Paramuť po modré na Hrubý les a Čečel. Jenomže pouť na Trojici jsem ještě nikdy neviděl. A neboť do lesa můžu zajet kdykoliv a pouť je jen jednou do roka (prý vždy osmou neděli po Velikonocích), volím nakonec pouťovou verzi. Aspoň si tam dám něco studeného k pití. Než se však ke kapli dohrabu, musím ještě vyjet na Boudu. Předjíždím jakýsi postarší pár a připadám si jak Jarda Kulhavý, když tu najednou kolem mě pomalu projíždí na kole nějaký dědula. Nahoru a s evidentně těžším převodem než mám já. Musím uznat, že ten pohled byl skličující. On si na tom křápu a v obyčejných hadrech frčí jako fretka, zatímco já - navlečen v Adidasu, šlapu na nejlehčí převod a začínám vidět rudě. To člověku fakt dodá sebevědomí. Jestli děda nebyl na drogách, tak jsem proti němu úplná lemra. Od Boudy jedu jako vždy doprava, ale nestavím u Rudolfa (Johanesse, nebo čí ten pramen vlastně je) a udržuju si vidinu studené kofoly někde u stánku. Kolem kaple Nejsvětější Trojice, jindy tak tiché a opuštěné, se rozkládá cirkus. Auta po okrajích cest, lidí jak psů a na té cestičce mezi Wolfkou a kaplí řada stánků. Čokli A.P.Pavlova nemohli slintat víc než v tu chvíli já. Jenže ouha! Prodejci pomalu balí a k pití už nic nenabízí. Je zajímavé, že ačkoliv pouť končila, v kapli samotné bylo pořád živo. Zašel jsem si k hloučku stojícímu u dveří přeplněné kapličky, abych se podíval, co se tam děje. No co by se tak asi mělo o pouti v kapli dít? Kněz tam ovečkám vtloukal do hlav to, co kněží do hlav obvykle vtloukají. Zaslechl jsem něco o potížích nevěřících v Egyptě a rozpínajících se islamistech. Nevím čím to, ale já kázání vydržím poslouchat většinou tak minutu, možná dvě. Zkrátka na to nemám nervy. Tenhle farář má ode mě plus aspoň za to, že nemluvil jako zaklínač hadů, ale jako někdo, kdo umí zaujmout. Při troše fantazie si ho umím představit v dramatickém osvětlení uvnitř gotické katedrály jak hřímá "...a kdož jsi nevěřící, nechť neujdeš zatracení a shoříš v ohni pekelném!!!".
Protože žízeň roste a sirup v bidonu došel, prdím na pouť a jedu zpátky k prameni. Tam sice teče jen obyčejná voda, ale čistá, studená a vlastně vynikající. Pouť jsem viděl, tož jak dál? Tablet i mapu jsem nechal doma a teď, po delší době bez GPS a jiných pomůcek si připadám trochu nejistě. Vím ale, že podle mapy by kus za pramenem měla vést neznačená lesní cesta, kterou bych měl v pohodě dojet až ke Třem tabulím. Cestu nacházím snadno a prvotní obavy o její kvalitu či náročnost terénu se rozplývají. Je to paráda. Paráááááda! Stoupání žádné, vede pěkně po vrstevnici. S výhledy sice žádná sláva, ale najdou se nějaké paseky a otevřené prostory, kde si člověk opravdu připadá jako na horách. Po včerejším deštíku je všechno takové jiné, živější... prostě supr. Cestu dokonce kříží i zárodek říčky Březné, která nedaleko odtud v lese pramení. Nebyl bych to ovšem já, kdyby se mi podařilo až do cíle dojet přesně podle plánu. Navíc bez mapy. To by bylo čistokrevné sci-fi. V mapách byla totiž k hájovně zakreslená odbočka po zpevněné cestě a já právě dojel na křižovatku, která se tvářila jako že to je ono. Točím tedy doleva a už po pár metrech je jasné, že to ono není. Měl jsem klesat a ne stoupat, sakra. Kdybych to byl býval věděl, tak by jsem sem nejezdil. Na druhou stranu si říkám, že ztratit se nemůžu, protože teoreticky dobloudím maximálně na cyklostezku z Boudy na Hrubý les. A taky jo. Na cyklostezku č.4071 se dostávám někde v půlce, kus před velkou pasekou, která dobře funguje jako orientační bod. Pak už se stačí držet cesty a za chvíli jsem na rozcestí Hrubý les, odkud sjíždím krátký, leč prudký kopeček k rozcestí na Čečeli. Dávám si krátký oraz na rozmyšlení jak dál. Přímo k hájovně nebo kolem kopce? Volím přímou trasu a v mžiku zase kodrcám lesem dolů. Místy je terén trochu hrubší, ale dá se. Chvíli na to už brzdím u hájovny.
Není to nic vyloženě extra. Já jen, že jsem o ní už dlouho věděl, ale nikdy tu nebyl, což mě celkem žralo. Teď se podařilo misi dokončit a hájovnu U tří tabulí dobýt. Hájovna vypadá jako obyčejný zděný domek s vybledlou opadávající fasádou okrové barvy. Stojí na rozcestí několika lesních cest a stezek a vzadu za ní se buduje cosi novějšího. Nestojí vyloženě v lese, ale na rozhraní lesa a louky. Pěkné místo, i když to asi ne každý bude umět docenit. Do Písařova se odtud dá dojet dvěma způsoby: po zelené turistické značce (sjezd přímo dolů) nebo přes kopec Hřebínek, okolo vysílače. Zatím jsem si neužil moc výhledů, tak vyhrává druhá možnost. Nejprve taky frčím dolů, ale pak přichází krátké stoupání. Brzy jsem mezi loukami na hřebeni Hřebínku a nabízejí se mi krásné rozhledy do všech stran. Jen za zády mám les. Napravo se tyčí hora Jeřáb a dole pod ní na svahu vidím pár domků Moravského Karlova. Nalevo se zase otevírá pohled na Písařov a vzdálenější Štíty. A přede mnou cesta vedoucí loukami, na nichž odkvétají bílé chomáče pampelišek. Zemský ráj to na pohled. Tedy... snad až na ten vysílač.
Mírným sjezdem se dostávám k hornímu konci Písařova. Kus po betonových panelech, pak po štěrku, okolo ohrad s koňmi a krávami. Vyjíždím na vrcholku kopce mezi Moravským Karlovem a Písařovem, kudy vede normální silnice. Kdo máte rádi sjezdy (a něco mi říká že vás je většina), připravte se na pravý orgasmus. Asfalt je tu kvalitní a sjezd od nájezdu na silnici až k motorestu Kocanda na spodním konci vesnice měří asi tři kilometry. Pak přichází kratší stoupání na Hambálek, to už po rušné silnici. Kdo chce, může to nahoře vzít k Jakubovicím. Je to ještě maličko do kopečka a pak po horší silnici, na druhou stranu zase bez aut. Já už mám dost a pouštím to dolů po hlavní. Je to holt frekventovaná trasa z Polska a Čech na Moravu, provoz kolem nepotěší. Dole pod kopcem čeká Bušín. Docela roztahaný a z pohledu cykloturisty málo zajímavý. Bušín odděluje krátká rovinka od Olšan, kde točím u kostela doleva a pokračuji k Rudě nad Moravou. Odbočuji před rybníčkem doprava a dostávám se tudy na jižní okraj Rudy, zvaný Truska (od slova "trousiti" nebo "trus"? - původně od slova "struska", neboť tu bývaly hutě). No a pak už žádné experimenty ani další zajížďky. Cyklostezkou kolem řeky mířím k železničnímu mostu před Hrabenovem a pak nahoru do posledního kopce. Začíná mě honit mlsná, tak dělám v Hrabenově malou zastávku a v tamním obchůdku kupuji u Vietnamců fruko, nanuk a snickersku. Všechno baštím na schodech pod pomníkem hned naproti. Posílen cukrovím už musím zdolat zbytek kopce k hájovně Na Vápenici jako nic, ne? Že by to bylo úplně bezbolestné říct nemůžu, ale zdařilo se. Ještě půl třetího kilometru sešupu a jsem zpátky v Šumperku. Zbývá projet Temenicí a dokodrcat se k základně - totiž k domovskému paneláku. Výlet je zdárně u konce.
STATISTIKY
Ujetá vzdálenost 55,2 km
Čistý čas 3:10
Celkový čas 3:40 (12:35-16:15)
Průměrná rychlost 17,1 km/h
Maximální rychlost 55,9 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat