26. června 2016
ŠUMPERK - RAPOTÍN - VELKÉ LOSINY - LOUČNÁ NAD DESNOU - KOUTY NAD DESNOU - KOUTY/MOST - POD MEDVĚDÍ HOROU - DOLNÍ NÁDRŽ PVE - U KAMENNÉ CHATY - POD HORNÍ NÁDRŽÍ PVE - HORNÍ NÁDRŽ PVE DLOUHÉ STRÁNĚ - TETŘEVÍ CHATA - MEDVĚDÍ HORA (BISTRO U LANOVKY) - ROZC.UHLÍŘSKÁ CESTA - POD ČEPELÍ - VLČÍ SEDLO - VERNÍŘOVICE - SOBOTÍN - PETROV NAD DESNOU - VIKÝŘOVICE - ŠUMPERK
Protože na víkend byli prcci u babičky, rozhodl jsem se provětrat zase o něco více než normálně. Venku sice lehce mrholilo, jenže meteorologický model sliboval pozdější zlepšení, tak jsem o půl jedné přesto vyjel. Dlouhé Stráně byly zatím cílem spíše spekulativním. Říkal jsem si, že když se mi nebude chtít, prostě se někde na trase stočím jinam. Tempo jsem zvolil pohodové, abych zbytečně nepřepálil start a šetřil síly na pozdější náročnější etapy.
K Dlouhým Stráním už jsem v minulosti jel jak z Loučné nad D., tak přes Vernířovice a Malou Jezernou, což - jak jsem zjistil z internetových debat - jsou ty brutálnější varianty. Tentokrát jsem se nahoru chtěl dostat nebrutálně a brutál si vybrat případně během návratové fáze. Ti znalejší pochopili, že jsem dnes využil trasu z Koutů nad Desnou okolo spodní přehrady. Je sice o sedm kiláků delší, ale zase méně prudká. Jak se ukázalo, stoupání znamenalo nakonec ten nejmenší problém. Už jsem zmínil, že při startu mrholilo. Bylo to takové pokapávání - sem tam kapka, silnice zůstávaly prakticky suché a já taky. Lepší než nedávné pařáky. Pohled k horám ovšem naznačoval, že od určité výšky lze čekat situaci odlišnou. Vrcholky halila hustá oblačnost. Přiznávám, viděl jse ji už někde od Rapotína, tudíž hrát překvapeného, že jsem později zmoknul jak sviňa, prostě nemůžu. Ještě v Koutech situace ohledně deště zůstávala podobná jako v Šumperku. Velmi slabé mrholení.
Po odbočení ze silnice pod serpentinami k Červenohorskému sedlu však přituhlo. Tam už nemrholilo. Pršelo. Slabě, ale pršelo. Silnice zůstávala mokrá a já taky. Přesto se mi dařilo nepropadat skepsi, jen jsem si na přilbu nacvakl kšilt a brýle hodil do batůžku. K udržení nálady jsem do jednoho ucha strčil sluchátko mp3 přehrávače, čímž bylo pro úspěch věcí příštích učiněno maximum. Zdárně jsem dojel k hrázi spodní nádrže. Vzdor dešti tu stála nějaká rodinka. Hezké vědět, že nejsem jediný magor, co v takovém nečase vyrazí do hor. Oni dokonce neměli ani kola.
Pomalu jsem stoupal výš a výš, a čím výše jsem stoupal, tím více déšť sílil. Otočit se už nemělo smysl a navíc jsem si chtěl připadat jako správný drsňák, který se nenechá odradit troškou vody. Moje drsňáctví zakolísalo v okamžiku, kdy jsem vjel do mlhy tvořící předěl prostoru kde je vidět jenom něco od prostoru, kde je vidět kulový. Za chvílku i chlupy na rukách pokryla rosa. Bonusově se na mě nalepilo hejno much a nedařilo se mi ho setřást. Na méně prudkých úsecích jsem mouchám sice ujel, ale na dalším stoupání si mě ty mrchy zase našly. Člověk by nevěřil jak jsou drzé i v těchto výškách a dešti.
Dojel jsem na rozcestí Pod horní nádrží PVE. Z výhledu na Rysí skálu nebo naproti přes údolí nebylo samozřejmě nic. Nejlepší se tedy zdálo pokračovat vzhůru do houstnoucí mlhy. Správní chata pod hrází se ztrácela v šedé peřině. Jen tak z povinnosti jsem vytáhl kolo po schodech až nahoru kvůli vítěznému fotu, ale pak zase rychle prchal dolů. Mlha stejně zakrývala dokonce i dno přehrady. Těžko tedy říct zda je nádrž zrovna prázdná či napuštěná. Okolo jen bílá tma, vlhko a déšť.
Celá věc měla aspoň jedno pozitivum: tak liduprázdné jsem to tady ještě neviděl. Kiosek pod hrází fungoval - příjemné to překvapení. Koupil jsem si třetinku kofoly a zjistil, že fotku, kterou jsem jim tu zanechal loni když měli zavřeno, tenkrát skutečně našli a dokonce ji mají vystavenou. Přece jen nějaký důvod k úsměvu:) Před sjezdem dolů jsem navlékl větrovku, protože o teple nemohlo být řeči. Nezapomenout bundu je sice prima, ovšem nemít na sjezd v dešti blatníky už moc ne. Po pár vteřinách jsem měl mokrou hubu od vody z předního kola a prdel od vody z kola zadního. V přístřešku na rozcestí Pod horní nádrží PVE, kam jsem se bláhově uchýlil v naději, že třeba oschnu a pršet přestane, brzy přišlo vystřízlivění a prozření, že bych tam taky mohl tvrdnout do večera a že tedy bude lepší pokračovat a všechno nějak přežít.
S rukama na brzdách jsem se snažil eliminoval sprchu od pneumatik, nešlo proto jet moc rychle a ani ten sjezd nebyl nijak skvělý. Prsty mi mrzly a do očí kapala voda z kšiltu na přilbě. Původně zamýšlenou návratovou trasu okolo Tetřeví chaty a Margaretky jsem vyměnil za tradiční asfaltku kolem lanovky na Medvědí hoře. Tam jsem si alespoň dopřál další občerstvení v přilehlém bistru, opět doufaje, že déšť ustane. Ale proč by měl, že? Nad kávou a snickerskou jsem pomalu roztál. Když pršet nepřestávalo, nezbylo než vyrazit zpátky do živlu. Změna k lepšímu nastala po opuštění mlh a mraků. Déšť přešel jen v mrholení, které brzy úplně zmizelo.
Na silnici se začínala objevovat suchá místa a taky teplota šla pocitově nahoru. To mi pochopitelně zvedlo náladu a přesvědčilo mě, že nepojedu přímo do Loučné a vezmu to alespoň přes Vlčí sedlo na Vernířovice. Jako takovou náhradu za zamýšlenou trasu u Margaretky. Na sedlo je třeba odbočit z rozcestí Pod Vlčím sedlem a pak stoupat až k rozcestníku Pod Čepelí, kde je brána do Loučenské obory. Bránu lze normálně otevřít a pár set metrů za ní se nachází v 800 metrech nad mořem Vlčí sedlo. Je na něm pouhá křižovatka cest. Nic velkolepého. Potěší však, že stoupání tu končí a jede se zase pěkně dolů. Nejdřív asi tři kilometry lesem na okraj Vernířovic, kde jsem si svlékl bundu, protože se fakt oteplilo, a pak ještě skoro přes celou dědinu. Od Vernířovic už to beru bez zastávky skrze Sobotín k Vikýřovicím a domů do Šumperka. Před barákem zastavuji tři minuty po páté. Samozřejmě v teploučku a slunečném počasí, což je mnohem příjemnější než nahoře u nádrže, kdy mi šla pára od pusy. Ale o dost méně akční...
STATISTIKY
Ujeto 69,29 km
Čistý čas 3:28
Průměr 19,94 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat