19. června 2016
ŠUMPERK - BLUDOVEČEK - BLUDOV - BOHUTÍN - KLÁŠTEREC - ZBOROV - DOLNÍ STUDÉNKY - ŠTÍTY - HEROLTICE - VALTEŘICE/HÁJOVNA - STRÁŽKA - ČENKOVICE/OKRAJ - ČERVENOVODSKÉ SEDLO - ROZC.HVĚZDA - SUCHÝ VRCH - POD BRADLEM - U TŘÍ PÁNŮ - ROZC.ODRANEC - NAD BOUDOU - TVRZ BOUDA - NAD BOUDOU - ROZC.ODRANEC - HORNÍ BOŘÍKOVICE - ČERVENÁ VODA - DOLNÍ ORLICE - KRÁLÍKY - ČERVENÝ POTOK - MALÁ MORAVA - VLASKÉ - HANUŠOVICE - RAŠKOV - BOHDÍKOV - SEDLO POD LOVÁKEM - ŠUMPERK
Dnes jsem vyrazil do Orlických hor. Dojet na Suchý vrch bylo v plánu už dlouho. Dokonce to figurovalo na mém písemném seznamu cílů, takže mě těší dvojnásob, že se zdařilo. Ale nemyslete si; akce měla i slabší chvilky a trochu toho tradičního bloudění, aby celá záležitost nepůsobila příliš jednoduše.
Vyrážím z rána, zhruba v 9:40. Počasí mi přeje, vítr nefouká, tudíž první etapa probíhá v poklidu. Mám s sebou v batůžku nějaké rozinky a banány pro doplňování energie a jeden bidon čisté vody, aby bylo dobrotky čím spláchnout. První osvěžení si ovšem plánuji až do Štítů. Tam to beru zcela předvídatelně po silnici přes Zborov a ve městě jsem asi za hodinu a deset minut. Protože jsem poměrně v pohodě (jedu pomalu a šetřím síly), na občerstvení nakonec kašlu a odkládám ho na později. Stoupám silničkou pod náměstím a točím doprava k Herolticím. Ze studia mapy bylo jasné, že právě v Herolticích začne jít do tuhého. A začlo. Stoupání nabralo na prudkosti tak rychle, že jsem se nestačil divit ani vzdávat nadějí, že jednou přece musí zvolnit. Nemusí a nezvolnilo. Silnice tu stoupá velice strmě a to jí vydrží až nahoru k rozcestí Valteřice-hájovna. Zde už část zásob baštím a rozdýchávám ten krpál. Vlastně první část krpálu. Další stoupáky přijdou a nějaké Heroltice jsou proti nim selanka.
Zabočuji doprava po zelené turistické značce, ovšem po 200 metrech nezpevněné cesty plné kamení a kořenů je jasné, že dál šlapat nezvládnu. Zpocený opouštím sedlo a tlačím kolo pěšky. Jestliže se hlavním problémem zdálo být stoupání, brzy na to jej korunuje vstup na uzoučkou pěšinku v křoví. Prudký stoupák pokračuje, to je jasné. Situace se lepší asi po 400 metrech namáhavého výstupu s kolem v ruce a smrtí na jazyku. Teď už to snad nějak půjde. Křoví se rozestoupilo, jsem zase v lese. Přede mnou je sice pořád jen úzká pěšinka plná šutrů a houští, leč její sklon už se dá ušlapat, tak šlapu. Podle mapy přijde další orientační bod na rozcestí pod vrchem Strážka, kam v pořádku dokodrcávám. Když jsem se později doma díval na mapu, bylo jasné co jsem udělal blbě. V lese pár hodin předtím jsem to však nevěděl. Po zkoumání rozcestníku, přilehlých cest a mapy v mobilu totiž nepokračuji po evidentní šotolinové cyklostezce vlevo, nýbrž rovně dál po zelené.
Že zelená značka tudy vůbec nevede, ale že chvíli pouze s odstupem kopíruje cyklostezku, zjišťuji pozdě. Dokonce tak pozdě, že ve chvíli tohoto zjištění jsem poblíž rozcestí Pod Bukovou horou, kde už křoví natolik zhoustlo, že zkrátka neprojedu ani neprojdu. Aby byla devastace mé nálady dokonalá, slétly se na mě snad všichni hmyzáci z okruhu minimálně deseti kilometrů. Deprimován otáčím o 180 stupňů, sjíždím ten vyšlapaný kus zpátky, načež nacházím správnou cestu a napojuji se na ni. To je jiný žrádlo. Mírný sjezdík, žádné kořeny, žádné šutry a mouchy nemají dostatečnou páru na to, aby mě dohonily a pokračovaly v nasírání. Frčím si to po šotolince a brzy přijíždím k takovému psychickému povzbuzení v podobě sjezdovky. Nachází se nad obcí Čenkovice a z jejího horního okraje je nádherný výhled jak na obec, tak kamsi dál do nížin. Už jsem zase plný optimismu! Tři kilometry na Červenovodské sedlo zvládám bez dalších potíží a v bufetu na sedle si za odměnu kupuji perlivou bonaqu v PET láhvi. Teoreticky bych si zasloužil něco lepšího, jenže mají všechno brutálně předražené, proto i sifon za dvacku je odměna docela hodnotná. Navíc mi pořád k hlavnímu cíli zbývají nějaké čtyři kiláky do kopce a s oslavami tedy bude lépe počkat do finiše.
V bříšku mizí jak chlazené pitivo, tak hrstka rozinek a banán - můžu vyrazit dál. Navzdory očekávání je výjezd ke Kramářově chatě s rozhlednou, co na vrcholu Sucháku stojí, vcelku pohodová záležitost. Jede se po jakštakš solidní asfaltce a stoupání má také nezničující charakter. Za chvíli už projíždím pod malou oborou se dvěma ochrápanými jeleny u Kramářovy chaty. Haleluja! Hurááá! Týýý voléééé! Jupíííí! atd. atp. Jsem v cíli. V restauraci si dávám třetinku chlazené kofoly a topinku s masovou směsí. No a protože součástí chaty je taky rozhledna, vyrážím na vyhlídku. Oproti poslední návštěvě, což bylo, pravda, už před pěti lety, se lecos změnilo. Doba, kdy v tubusu bývalého vodojemu vysedávala u stolečku prodavačka lístků jsou minulostí. Interiér chaty se proměnil na celkem luxusní hotel a v rámci modernizace byly lístky nahrazeny kovovými žetony, které koupíte v bufetu bratru za třicet kaček (děti za dvacku). Se žetonem se pak přesunete k rozhledně, kde jej vhodíte do kouzelné krabičky a ta vám odemkne turniket pod schodištěm.
Přechod z krásně opraveného prostředí do oprýskaného prostoru věže je zdrcující. Omítka prýská, všechno je takové... no nepěkné. Výhledy z vyhlídkové plošiny však zůstaly super pořád, tak si jich užívám. Taky aby ne, po 37 km a třiceti těžce vydělaných korunách! Jelikož si všímám, že kdesi nad Jablonným očividně prší, ukončuji kochání se panorámaty a sbíhám dolů na parkoviště, kde jsem zaparkoval svého kovového oře. Abych se zbaběle nevracel stejnou cestou, odjíždím po modré turistické značce. Ta se setkává se značkou červenou na rozcestí Pod Bradlem (Bradlo je taková podlouhlá skála výš v lese). Potávám tu bandu postarších bikerů dohadujících se výrazným ostravským přízvukem jestli to dolů ke Tří pánům přežijí. Cesta je totiž posypaná hrubým štěrkem a prudce se svažuje dolů. První z nich, majitel celoodpruženého kola, se nakonec osměluje. Já jedu za ním, protože nazpátek už fakt jet nechci. Ten kus k altánku U Tří pánů je nejhorší. Pak to sice taky není žádné pohodlí, ovšem citelně lepší než předchozí sešup po makadamu.
Přijíždím na rozcestí Odranec, kde točím doleva a sjezdem se asi po kilometru dostávám k tvrzi Bouda. Tohle budu muset vyšlapat zase nazpátek a do tvrze stejně nepůjdu, protože jsem tam byl dříve, ale když už jsem tady, trochu energie obětuji. Před bunkrem je živo, na lavičkách posedávají turisté a u vchodu čeká skupinka zájemců o exkurzi. Já dělám jen pár fotek, upíjím hlt vody z láhve a vracím se na Odranec. Pokračovat budu nejprve po červené značce a později po značené cyklostezce k Horním Boříkovicím, kde se uvidí jak dál. Nad Horními Boříkovicemi cesta během solidního sešupu po nesolidním povrchu opouští les a objevuje se na louce. Přesněji řečeno zde se do lesa opětovně noří, ale jiná cesta si s lesem hlavu neláme a vede přímo dolů na silnici, takže to beru natvrdo mimo značení. Krásným asfaltovým sjezdem se dostávám do Červené Vody. Chvilku rozmýšlím zda domů pokračovat na Mlýnici a přes Hambálek, vítězí ale varianta B - na Králíky. Z Červené Vody do Králíků už pár let vede souběžně se silnicí cyklostezka. Je to fajn, protože cyklisté se už nemusí třást strachem, že je sejme nějaký magor v autě nebo na motorce.
Nejprve musím vyšlápnout kousek do kopce, ale potom už je to taková zvlněná rovina až do Králíků. Ve městě si dělám pauzu na lavičce na náměstí. Všude prázdno, jen u mapy postává starší pár a z restaurace na druhém konci plácku se ozývá hulákání jakési rozverné grupy. Po krátkém odpočinku si říkám, že už nebudu pokoušet terény a domů pojedu normálně po silnici. Projíždím z Velkého náměstí na Malé, kudy vede silnice k Hanušovicím. Cedule u křižovatky hlásí do Hanušek 17 km, což není moc vzhledem k tomu, že většina toho bude z kopečka. Hned za Králíky je sice třeba zdolat ještě jeden citelnější krpál, pak už to ale sviští. Frčím dolů přes Červený Potok, Malou Moravu a za chvíli jsem v Hanušovicích. V místním suprmarketu kupuji půllitr zeleného čaje s pikaem jako závěrečnou energetickou dávku. Zahučela ve mě jako nic, neboť zrovna dojela dodávka plná nedůvěryhodně působících ...ehm... Romů, kterým sice nebylo rozumnět ani slovo, ale začali vyhulovat kus ode mě. Přesun do Šumperka přejezdem Lužné jsem k aktuálnímu stavu utahání zavrhl, proto jedu přes Raškov a Bohdíkov, za nímž sice čeká kopec také, ale menší. Konečným sjezdem se dostávám zase do našeho krásného Šumperka. O půl čtvré odpoledne už jsem ve sprše a položku "Suchý vrch" z plánu tras zaslouženě škrtám.
STATISTIKY
Ujeto 87,87 km
Čistý čas 4:43
Průměr 18,58 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat