4. srpna 2016
ŠUMPERK - SEDLO POD LOVÁKEM - ALOJZOV - RUDA NAD MORAVOU - HOSTICE - ŠTĚDRÁKOVA LHOTA - U LAZŮ - BOUDA - PRAMEN RUDOLF - KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE - PRAMEN RUDOLF - HÁJOVNA U TŘÍ TABULÍ - ČEČEL/SILNICE - MEZNÍK - JANOUŠOV - ŽAMPACH - HOSTICE - RUDA NAD MORAVOU - HRABENOV - ŠUMPERK
Vyjíždím v pařáku něco před třetí odpoledne. Stejně jako posledně mířím nejprve na Štědrákovu Lhotu, jenom tentokrát přes Lovák do Alojzova, abych do toho vnesl aspoň nějaký vítr změn. Zdá se mi, že vše jde výborně a nejsem ani tak unavený jak bych čekal. Když však kus nad Št.Lhotou v lese stavím na napití, teče už ze mě pot proudem. Výše v lesích je navíc chladněji, tudíž se situace s pocením lepší. Uzobávaje v přiměřených intervalech rozinky, dojíždím zdráv a vesel na Boudu. Zastavovat nemá smysl, jedu dál po známé cestě ke kapli Nejsvětější Trojice.
Kapli už jsem viděl mockrát, hlavním cílem je doplnit vodu v bidonu u Rudolfova pramene, jenže od pramene ke kapli je to asi 300 metrů po rovince, tak proč si tam nezajet? Od kaple se vracím zase okolo pramene a kus za ním sjíždím neznačenou cestou doprava. Je to taková příjemná drncačka. Kolem kapradiny, trsy borůvčí a dokonce projíždím i přes zárodek říčky Březné, která pramení poblíž. Podle mapy asi 180 metrů po svahu. Pak se dostávám na opět neznačenou, leč jinak luxusní šotolinovku, která mě bez dalších stoupání povede až k hájovně U tří tabulí. Když jsem tam jel předloni, špatně jsem odbočil, takže teď chci tu chybu napravit a k hájovně dojet správně. To se nakonec daří.
Jak vidno, hájovna má omlácenou omítku. Zřejmě se už někdo nemohl dívat na tu starou oprýskanou a začal s opravami. Nic naplat, s mřížemi na oknech a holými cihlami domek vypadá spíš jako ze zajateckého tábora, ovšem nakonci díla bude jistě pokoukání příjemnější. Na kilometr vzdálené rozcestí Čečel jedu prudce stoupající lesňačkou, jinak též cyklostezkou č.4071/6223. No a na řadě je experimentování. Říkám si, že než použít k Janoušovu jako pokaždé hnusnou stezku, zkusím to po modré tur.značce. Mělo to jít taky. A rychleji. Z Čečele na modrou značku jsem odbočil správně, tím jsem si jistý. Bohužel nelze říct, že by se mi dařilo jí držet. V zápalu brždění a kličkování mezi šutry jsem značenou cestu někde opustil a nyní tedy jedu úplně mimo plán. Narychlo vymýšlím plán B. Když se dodrkotám ještě o něco níž, narazím podle mapy na zelenou značku vedoucí k osadě Mezník u Janoušova. Plán B je tudíž schválen a jeho provedení zahájeno. Bez zádrhelů se to pochopitelně neobejde. Lesňačky jsou na několika místech škaredé a tradičně absolvuji i průjezd bahnem, protože cestu křižuje potok, načež jí ještě třicet metrů teče. Nejvíc mě serou v blátě skryté šutry. Kloužou po nich kola a já měl asi tři situace, kdy jsem se už viděl s držkou ponořenou do marastu. Kupodivu na karamboly nedochází, naopak ve znamení světlejších zítřků vyjíždím na louce mezi Janoušovem a Jakubovicemi. Už jsem tady byl, zorientovat je otázkou okamžiku.
Za chvíli stoupám po asfaltu z Mezníku do Janoušova. V Janoušově je na první pohled vše při starém. Na pohled druhý se ukazuje, že kříž, co stával u prodejny smíšeného zboží, nahradila dřevěná kaplička (možná je to zvonička, čert aby se v tom vyznal). Vížce původního kostelíku tak přibyla na dohled věžička druhá, čímž se Janoušov dostává do elitního klubu duchovních center s vysokou koncentrací církevních staveb na počet obyvatel. Abych nepropadl zbytečnému optimismu, nevychází mi odbočení do jedné z uliček. Nechtělo se mi jet k rozcestníku U domečku nejkratší a nejprudší cestou ani šlapat až nahoru ke sjezdovce, proto jsem zkusil něco mezi. Ukazuje se však, že stejně dojedu k první variantě a tomu prďáku se nevyhnu. Vyšlapat ho byla fakt makačka. Šotolina od rozcestí už stoupá o dost méně, později i lehce klesá. Za chvíli jsem na Žampachu a přichází těžké dilema. Slíbil jsem být doma do určité hodiny. Logika radí volit nejrychlejší a nejkratší návratovou cestu. Ta však vede dolů do Hostic neskutečným bordelem a hnusným padákem po šutrech a já se kdysi zařekl, že už na ni budu do budoucna sr... - ignorovat ji, a využívat sice delší, ale pohodlnější cestu kolem kříže Pod Janem. V rámci naplnění slibu mi bohužel nezbývá, než ignoraci sebevražedného sjezdu odložit na jindy. Nebudu lhát - byl to hnus. Následné najetí na asfalt v Hosticích byla úleva jak sviň. Příště na to seru! Teď ale honem domů. Sjíždím dolů do Rudy a pod železničním mostem se dostávám k Hrabenovu. Je to poslední dnešní kopec - kopec pořádný. Chvíli mi trvá jej vyfunět, ale u hájovny na vrcholu jsem stále živ a zdráv, tudíž i zbytek už zvládnu. To nemá cenu dál popisovat a bude lepší zde za dnešní trasou udělat tečku.
STATISTIKY
Ujeto 49,72 km
Čistý čas 2:53
Průměr 17,22 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat