27. 7. 2017

Mikulovice, Muna, Glucholazy (PL)

5. října 2015

MIKULOVICE - MUNA - SALISOV - ONDŘEJOVICE - PODLESIE - GÓRA PARKOWA - GŁUCHOŁAZY/ZDROJ - GŁUCHOŁAZY - MIKULOVICE



V sobotu 3.10. jsem byl na výletě s kolegou Pavlem. Naším hlavním cílem byl areál Muna u Mikulovic, ale stihli jsme toho více. Vzdor vysoké kulturní hodnotě to dnes kilometrově dnes nebude nic mimořádného. Délka ujeté trasy činí zhruba 30 km včetně průjezdu naučné stezky skrze Munu, která sama o sobě zabrala nějakých 9 km.


Vyrážíme z příhraničního městečka Mikulovice. Počasí nám přeje, auto necháváme na parkovišti nedaleko kostela sv.Mikuláše, protože to je výborný orientační bod a ani při případném bloudění nebude problém tohle místo zase najít. Začínáme zostra stoupáním podél kostela ulicí Na Bukovci. Ta později vede posledními domky na okraji Mikulovic a kolem hřbitova, načež už bezejmenná silnice pokračuje k hranici bývalého vojenského areálu Muna vzdálenému asi půl kilometru.


Zde se noříme do spletitých cestiček křižujících zalesněný prostor plný někdejších skladů a vojenských baráků. Munou vede naučná stezka, kterou poctivě projíždíme celou a o níž by se dalo určitě napsat více. Přesto udělám střih, kterým přeskočíme do míst, kde areál Muny opouštíme a po cestě v jejím východním rohu projíždíme k vesničce Salisov. Obec je to maličká, ale stojí na kopci, takže dojet až k místnímu kostelíku si žádá trošku funění. Následuje pauza na napití a krátkou poradu jak dál. Původně jsem měl vymyšlený okruh zasahující až do Zlatých Hor, ale nakonec trasu redukujeme jen na přejezd lesem k polským Głuchołazům.


Když už jsme tu, vynechat tohle město prostě nejde. Ze Salisova ještě chvíli stoupáme mezi loukami. Po pravici se zvedají travnaté svahy, po levici koukáme přes údolí na Polsko. Sjezdem se dostáváme na silnici vedoucí podél státní hranice od Zlatých Hor do Mikulovic. Projíždíme vesničkou Ondřejovice, jakési místní fabriky a pak dál pod lesem. Brzy nám dochází, že jsme uhnuli z trasy. Přesněji řečeno, že jsme neuhnuli tam kam jsme uhnout měli. Naštěstí mám s sebou tablet s GPS navigací včetně polských map. Stačí se vrátit nějakých 300 metrů nazpět a těsně před továrnou po nenápadné cestičce přejet tok říčky Olešnice, kterou prochází i státní hranice. Na druhém břehu jsme už v zahraničí. Také Poláci tu mají cosi jako fabriku, kterou míjíme. Pak krátký úsek pod lesem a na řadu přichází odbočka doleva. Započal test Pavlovy odolnosti a odhodlání. Jako někdo, kdo si kolo pořídil teprve před pár dny a ještě moc najezdil, teď před sebou má strmé stoupání po polňačce, jejíž povrch má k asfaltovému pohodlí asi tak daleko, jak daleko má komáří štípnutí k vrtné soupravě na texaských pláních. Ovšem Pavel zatnul chrup a sic zbrocen potem a sykav výrazy, kteréžto spořádanému člověku na mysl nepřijdou, vyškrábal se až na asfaltku v polské vesničce Podlesie. Gratuluji!


Když se kolega vyfuněl a svépomocí vzkřísil, můžeme jet dál. Stoupák pokračuje i za kostelem sv.Jiřího (śv.Jerzego) a koncem vesnice, ale už ne tak prudce. Brzy dokonce přijde i krátký sjezd. Ještě předtím však míjíme zajímavý kamień visielczi. Překlad názvu by mohl být zavádějící, ale zde je překlad informační cedule vedle něj:

"V oblasti, na které leží balvan, se ve středověku stýkaly hranice Glucholaz, Zlatých Hor a Ondřejovic. To je spojeno s několika legendami. Podle jedné z nich je na takzvaných "Třech hranicích" pohřben pod kamenem sebevrah hrabě von Wimmersberg, pán na zámku v Ondřejovicích, který po smrti začal strašit. Kámen by také mohl značit hranice těžebních polí. Dodnes v této oblasti najdete stopy po středověké těžbě zlata v podobě příkopů a valů. Nápis AEPS je značka "Andrzej, biskup Wroclawský." Na svých pečetích biskup používal zkratku Andreas EPS Wratislaviensis. Písmeno "W", je dost špatně vidět, a proto je v mnoha studiích vynecháno. Vyryté datum roku 1586 se vztahuje k období úřadování vratislavského biskupa Andrzeje Jerina.
(Andrzej Jerin - biskup Wrocławský, princ Nyský, guvernér Slezska v letech 1585-1596. Postavil moderní opevnění Nysy i jiných měst vévodství. Koupil hrad Siestrzechowicach a přestavěl v renesančním stylu zámek v Otmuchówě)"


Točíme doleva a opouštíme asfaltovou silnici. Za krásného výhledu do rovin v okolí města Prudnik stoupáme lesem Parkové hory (Góra Parkowa) po klasické lesní cestě tvořené místy šotolinou, místy jen udusanou hlínou. Zhruba po kilometru dorážíme na křižovatku. Je tu rozcestník a kamenné zastavení křížové cesty. Je to vlastně její konec, protože přijíždíme z opačné strany. Všechna zastavení se táhnou podél celé cesty odtud až na okraj Głuchołaz. Po ní pojedeme i my. Cesta už od rozcestí jen klesá. Povrch byl místy sice upraven, ale jsou i takové úseky, kde je potřeba držet ruce na brzdách a dávat pozor na smyk, protože štěrk pod koly docela klouže. V rozestupech jsou tu pro pěší rozmístěna odpočívadla a velmi pěkný je altánek u Jakubova pramene (studnia Jakubowa). Sjezd od rozcestí ke Głuchołazským lázním (Głuchołazy-Zdroj) měří asi 3 kilometry. V lázních si děláme krátkou procházku parkem. Je očividně nedávno opraven a mají tady takovou miniaturní obdobu Balneoparku v lázních Jeseník. Strkat končetiny do ledové vody se nám, narozdíl od jakéhosi postaršího páru, nechce. Nasedáme raději znovu na kola a vyrážíme do centra města, abychom se tu pořádně porozhlédli.


Musím říct, že jsem Głuchołazy dosud vnímal jako menší, nepříliš přitažlivé město. Jak ale ukázal následný průzkum, město je nejen zajímavé, ale také pěkné. Domy na náměstí jsou opraveny, monumentální kostel sv.Vavřince (śv.Wawrziniec) také. Rekonstrukcí prochází budova bývalého fojtství a blízké okolí. Samozřejmě nesmí chybět samostatně stojící kamenná věž, které jsou v polských městech velmi časté a k vidění například rovněž v blízké Nyse nebo Bystrzyci Kłodske. Pokud budete poblíž, rozhodně doporučuji Głuchołazy navštívit a trošku projít. Po kulturní procházce skáčeme do sedel, abychom opustili nejen město, ale i Polsko. Po ulici Generała Władysława Sikorskiego přejíždíme most přes řeku Biała Głuchołaska a zdoláváme poslední dnešní stoupání mezi domky na Głuchołazkém okraji. Následuje krátký sjezd lesíkem (mimo jiné i bývalým prostorem celnic) a jsme zase u Mikulovic. Z hlavní silnice přejíždíme do uliček na druhém břehu Bělé (český název Białe Głuchołasky) a za chvíli jsme zpátky u auta. Cyklistická část sobotního výletu je tím zdárně u konce a snad mluvím za oba, když prohlásím, že se povedla.

STATISTIKY
...dnes budou opět trochu zkreslené, ale ne zásadně
Ujeto 30,4 km
Průměrná rychlost 12,4 km/h
Max. rychlost 54 km/h
Celkový čas 9:25 - 14:25

album obsahuje i fotografie z další části toho dne, která v tomto článku není popsaná

Žádné komentáře:

Okomentovat