24. 7. 2017

Mladoňov, Horní Město, Rýmařov a Skřítek

19. srpna 2013

ŠUMPERK - NOVÝ MALÍN - MLADOŇOV - VÁCLAVOV - MOSTKOV - MIROTÍNEK - TVRDKOV - HORNÍ MĚSTO - SKÁLY - STŘÍBRNÉ HORY - NOVÉ POLE - JANOVICE (RÝMAŘOV) - STARÁ VES - ŽĎÁRSKÝ POTOK - SEDLO SKŘÍTEK - KRTINEC - SEDLO HVĚZDA - TRAŤOVKA - HRABĚŠICE - KRÁSNÉ - VIKÝŘOVICE - ŠUMPERK


Ačkoliv mám už týden dovolenou, bylo tu na blogu podezřele klidno. Ne že bych snad zanevřel na cestování a reporty, ale jednu z ratolestí napadl zákeřný bacil, a tak jsme se doma střídali buď u maroda nebo u kočárku s ratolestí zdravější. Poté, když bacil svou nekalou práci vzdal, převzala si drobotinu na pár dní babička a tatínek se mohl zase na chvíli pustit od boudy. Vzpomínám si na psa své prababičky. Většinou býval uvázaný na řetězu, ale ihned po odvázání ze samé radosti udělal tři kolečka kolem chaloupky tempem, které by mu záviděl nejeden olympijský sprinter. U mě to nyní bylo podobné, když jsem o nedělním odpoledni navzdory pařáku vyrazil na kolo. Tedy ne že bych za radostného štěkotu běhal kolem paneláku, ale ihned jsem si naplánoval pořádnou trasu, na palici narazil přilbu a šlápl do pedálů.


Start ve 12:00 SELČ osvědčenou cestou na Nový Malín. Člověk má tendence odvozovat podle názvu obcí i jejich charakter. Ponechme stranou asociace dejme tomu takového Pičína a shodněme se na tom, že u Malína bychom čekali spíš nějaký prťavý zapadákov. Opak je pravdou. Nový Malín je obec docela velká a táhne se do kopce. Pozor na rozdělení silnice u cukrárny zhruba uprostřed: doprava se jede na Hrabišín (kam nechceme), doleva (mimo jiné) k Mladoňovu, kam chceme.


Makačku do stoupáku nám zpříjemní výhled průsekem hned u silnice kus nad Malínem, případně z luk u vysílače o kus výše. Pak následuje něco jako rovinka, sjezd k osadě U dobré nálady a pak rovina k Mladoňovu. Tam si užívám první pořádný sjezd skrze vesnici. V té rychlosti si všímám jen dokončených oprav kostela z loňska a toho, že se netočí vrtule elektrárny na kopci Stráž. Nedávno se v televizi bavili o tom, že pokud vrtulemi netočí vítr, je třeba rozhýbat ji motorem, aby nezarezla. Ale co, asi tu mají nějakou odolnější.


Za Mladoňovem to stále frčí dolů, a to dokonce i za odbočkou na Václavov mířící doleva. Václavov spíše jen tak líznu, protože silnice vede okrajem dědiny a po dalším úseku dojíždím k Mostkovu. Od něčeho, co se jmenuje Mostkov, bychom asi nečekali krásnou přehradu s příjemnou hospůdkou (Čertův mlýn) u břehu, ale je tu obojí. Doma jsem při balení věcí na cestu musel z kapacitních důvodů přibalit jen jednu láhev pití. Proto nezbývá než tekutiny doplňovat také dle možností průběžně podél trati.


Usazuji se tedy u stolku pod plátěným přístřeškem a objednávám orosený půllitr. Pochopitelně kofoly. Během pocucávání sladkého moku ještě kontroluji na tabletu kudy dál. Uznávám, že tento způsob může konzervám připadat přetechnizovaný, ale co naplat, když je to tak účinné. Když mám vše ještě jednou zkontrolováno a kofolu přesunutou ze sklenice do bříška, opouší dvacetikoruna bezpečí mé peněženky a zabydluje se v servírčině kase. Ještě si ze zvědavosti projdu hráz přehrady a za chvíli jsem zase v sedle. Přehrada se nalézá na horním okraji Mostkova, takže musím projet zbývající část. Mají tu mimo jiné ještě jeden rybník a nad ním malý kostel, který se zrcadlí na hladině. Scéna hezká, ale voda toho rybníku vypadá o poznání odpudivěji než ta u hospůdky. Za Mostkovem se objevuje cedule s informací, že opouštím okres Šumperk a vjíždím do okresu Olomouc. To je toho! Během cesty, kus před Mirotínkem, překročíme i krajskou hranici do kraje Moravskoslezského a okresu Bruntál.


Na křižovatce doprava, chvíli ještě v lesním stínu, a po necelém kilometru vzhůru do polí vlevo, kde moje chatrné a potící se tělíčko už nechrání před prařícím slunečním žárem nic než slabé triko a porost chlupů. Hic jak sviňa, ale krásné výhledy při pohledu nazpátek. Dopředu to tak slavné není, protože tam člověk vidí hlavně ten krpál, co je třeba vyšlapat. V dáli napravo se ještě táhne placka hanáckých rovin, ale kvůli oparu zůstává mnohé z toho oku turistovu skryto. Odbočku na Břevenec míjím bez povšimnutí a za chvíli jsem v serpentinách, kde stromy okolo zase poskytují trochu příjemného stínu. A nejen stínu! V jedné ze zatáček najdeme i posezení a pramen vody. Evidentně pitné, protože jakási rodinka ho tu čepovala do kanystrů, jako by se chystali na karavanu přes půlku severní Afriky. Serpentiny se táhnou vesměs nudně, takže mě těší, když jsem na kopci, u jehož vrcholu stojí mezi dvěma stromy velký dřevěný kříž. Jen totální magor, co mu ten pařák úplně vygumoval palici, by nepokračoval po hlavní silnici, ale vzal to polňačkou ke kříži a dolů na Mirotínek.


Do Mirotínku dojíždím ještě v optimistické náladě i když se dá tušit, že tahle zajížďka nebude zadarmo. Do osady jsem se totiž dostal celkem dlouhým sjezdem a nějak se budu muset zase vyškrábat nahoru na hlavní silnici. Z mapy se nepoznalo, jaký to bude očistec. Co mě na tom štve nejvíc není odbočka, ale skutečnost, že v Mirotínku není pro běžného turistu prakticky nic zajímavého. Ano, okolo sice stojí chalupy - krásné, udržované i těsně před rozpadem, ale jinak nic. Prostě NIC. Oproti tomu ten krpál nahoru, ten je vážně nezapomenutelný. Zvlášť při třiceti nad nulou. Než jsem se vyškrábal nahoru, myslel jsem že zdechnu. Už nikdy - a myslím NIKDY - přede mnou nemluvte o Mirotínku! Málem jsem se tam rozplácl na asfalt a vyschl žárem jako přejetá žába. NIKDY!


Naštěstí se mi nějakým záhadným způsobem podařilo dolézt až nahoru a napojit se na nádhernou, novým asfaltem potaženou silnici, které jsem se (já vůl) měl držet od začátku. Hned se jede lépe. Z velké části díky tomu, že jedu mírně z kopce. Míjím jakýsi statek a pak se objevuji za začátku Tvrdkova. Tvrdkov byl na tomto blogu již zmíněn před třemi lety a jedním měsícem, protože tenkrát jsme si odtud s kolegy vyšlápli k Rešovským vodopádům. Ono je to sice na vodopády blíž z Rešova, jenže jsme tenkrát nevěděli jak tam dojet. Ale to bylo jen tak mimochodem. Takovým hlavním cílem letošního (tedy tohoto) výletu bylo ovšem Horní Město. Nikdy jsem tam nebyl, nikdy jsem o něm neslyšel, znal jsem ho jen z mapy. Zvídavost je potvora a zatáhla mě až sem. Od Tvrdkova je to do H.Města nějaké tři kilometry. Zdá se to víc, hlavně po předchozí etapě, a nijak tomu nepřidá ani dolina, která obě obce dělí směrem na Rýmařov. Zkrátka z Tvrdkova sjedeme hodně dolů a pak musíme vyšlapat zase hodně nahoru.


Horní Město nás potom uvítá kravínem a nejspíš zkrachovalou fabrikou, což vlastně výmluvně předznamenává i věci příští. I ta krásná asfaltka zde končí a střídá ji vyfrézovaná strouha. Berme to jako exotiku. Pitný režim je třeba dodržovat, zvláště v takovém parném počasí. Nijak výrazně jsem nedoufal, že v Horním městě budou mít v neděli odpoledne něco otevřeného, ale pak si všímám nenápadné prodejny a jakéhosi houmlesáka stojící před ní. Individuum odpovídá na můj dotaz ohledně otevírací doby kladně, takže s nadějí seskakuji z kola a jdu omrknout tamní sortiment. No to se dalo čekat! Za pokladnou sleduje na notebooku film statný Vietnamec a zatímco půlku prodejny zabírají regály s poživatinami, ta druhá se topí pod hromadou textilu. Uvnitř dusno a nápoje jen nechlazené. Tělo si však žádá svoje, takže kupuji Fidorku, Tatranku, balíček Kinder Bueno, půllitrovou láhev toniku a půllitrového Jupíka Sport s kiwi aroma. Když už nákup, tak pořádný. Většinu konzumuji hned venku, ale Jupíka a tatranku si nechávám do zásoby na další trasu. Občerstven se vydávám hledat centrum Horního Města a jeho pamětihodnosti. Nic moc. Kostel Sv.Máří Magdalény má sice impozantní architekturu, ale na první pohled mu chybí potřebná péče. Omítka oprýskaná, zašedlá a malá cedulka s nápisem "KULTURNÍ PAMÁTKA" budí rozpačité otázky. Jedu dál.


V itineráři následuje vesnice Skály, která by měla být součástí Horního Města. Leží asi kilometr od něj a mají tam vedle logicky očekávaných domků i malý rybník a kostel se hřbitovem. Jinak nic výjimečného, takže se nezdržuji a na konci točím vlevo na Stříbrné Hory. Známější jsou Zlaté Hory až nahoře u polských hranic, což je ovšem město. Tohle je jen vesnice. Ostatně taky je jen stříbrná... Stříbrné Hory jako vesnice překvapí roztahaností. Většinou nepůsobí jako běžná obec, ale spíš jako prostor, kde jsou relativně daleko od sebe rozstrkané usedlosi po okolních loukách. Trochu kompaktnější je to okolo rybníka, ale zdá se, že jde výhradně o novostavby, zatímco zbytek tvoří především (ne však pouze) původní stavení. Za Stříbrnými Horami dojíždím k rozcestí a mířím na něm doprava. Doleva bych dojel do Oskavy nebo na Rabštejn, já chci ale na opačnou stranu - do Rýmařova. Zase krásný sjezd. Napravo pole a louky, nalevo výhled na hradbu jesenických hor. Díky pokročilému času už světlo dostalo takový ten zlatavý nádech a výrazné boční stíny. Kochám se, frčím dolů a užívám si to. Čeká mě ještě krátký průjezd Novým Polem a za chvíli vjíždím do Janovic, což je západní část Rýmařova. Hlavní zdejší atrakci představuje zámek, ale při bližším ohledání také on nese stopy chátrání. Tedy hlavně při pohledu zvenčí. Z nádvoří se zdá, že jsou omítky udržovanější, ale ani tak to není úplně na 100%. Je jasné, že problém budou peníze. Nezbývá tedy než doufat, že časem se nějaký obolus najde a památka se dočká výraznějších oprav.


Cyklostezka vede podél zámku. S jistým odstupem asi půl druhého kilometru kopíruje hlavní silnici bočními uličkami, ale nakonec se stejně napojí. Komu se po hlavní cestě jet nechce, pokračuje po značené cyklostezce na Starou Ves a Žďárský Potok. Stará Ves je na první pohled větší než to, co člověk zahlédne ze silnice na Skřítek. Je to tady takové různorodé. Staré chátrající domy i krásně udržované chalupy. Kousek bokem, doprava přes potok, stojí pěkný kostel. Cesta vede už zase mírně vzhůru, ale ne neušlapatelně. Po čase míjím pilu, rozcestí U pily a pak následuje bývalá huť. Huť tam už samozřejmě není, ale zajímavou památkou na ni jsou pozůstatky zdí a budov, vodní náhon a věžička s hodinami na svahu nad silnicí. Pár metrů dál najdeme restauraci Anenská huť. Totéž co jsem napsal o Staré Vsi lze napsat i o Žďárském Potoku. Jedete-li silnicí I.třídy, moc z něj neuvidíte. Z cyklostezky je pohled zcela jiný. Řadovky na začátku mnoho neřeknou, to je fakt, ale jen kousek dál už najdeme mnohem líbivější chalupy a roubenky. Hodně jich slouží jako penziony, je tu i jeden docela velký hotel. Bydlím (když se to vezme kolem a kolem) nedaleko odtud, od nás ze Šumperka do Rýmařova jsem projel autem nebo autobusem mockrát, ale o téhle tváři Žďárského Potoka jsem neměl potuchy. Nahoru na Skřítek jsem měl původně v plánu vyjet cyklostezkou kolem Škaredé jedle a lovecké chaty Hubert, ale odradila mě varovná cedule. Prý je tam 400 metrů nesjízdného úseku a trasa vhodná jen pro zdatné cyklisty. Nejsem úplný zelenáč, ale se svým kolem se mi nechce nějaké neprůjezdné úseky riskovat. Jednou, třeba až si pořídím horské kolo, to projedu opačným směrem. Teď raději dávám na varování a beru to oklikou na hlavní silnici. Není to sice úplně to pravé, jezdí tam dost aut a motorkáři si to tam často pletou se závodním okruhem, ale je to také prověřený směr a já po všech ujetých kilometrech a zdolaných kopcích nemám chuť pouštět se do dalších náročnějších akcí. V klidu vyšlapu nahoru na Skřítek a potom uvidím jak dál.


Může se to zdát jako řečnická otázka, ale "jak dál" jsem řešil už delší dobu. Jet ze Střítku dolů na Klepáčov a pak přes Sobotín a další dědiny, nebo raději lesem přes Krtinec a Hvězdu na Hraběšice? Nakonec jsem vsadil na náhodu a žravost. Měl jsem chuť na něco teplého k snědku. Rozhodnutí tedy připadlo klobáse. Když na Skřítku budou mít teplou klobásu, pojedu na Hvězdu. Když nebudou, pojedu přes Sobotín. To jsem to dilema pěkně vyřešil, co? Klobásu měli. Objednal jsem si ji v bufetu u parkoviště vedle motorestu. K tomu dalších pět deci kofoly, abych neporušil tradici. Všechno to do mě zahučelo a zasyčelo jako nic. Už mě z toho harcování tlačila prdelka, tak jsem na sedlo natáhl nedávno recenzovaný gelový potah. Díky za něj! Sedělo se mi zase o něco lépe a především to ohromně pomohlo tlumit rázy při sjezdu na lesních cestách plných děr a štěrku. Tedy ono to možná drncá ještě víc přes Hraběšice dolů na Krásné, kde je silnice tak zalátaná, že to vyjde nastejno jako kdyby byla plná děr. Ty tam jsou mimochodem taky. No a tím bychom mohli tento report uzavřít. Psát, že do města jsem dojel kolem přehrady a odbočkou u Vikýřovic už asi nemá smysl. Zkrátka výlet se povedl na jedničku s hvězdičkou. Díky průběžnému občerstvování jsem po zakotvení doma nebyl skoro vůbec unavený a díky tomu, že prcci byli u babičky jsem nemusel jako skoro vždy spěchat a mohl jsem jet po většinu doby volným tempem. Jak to celé vycházelo statisticky už najdete níže.

Skutečný celkový čas: 6:45 (12:00-18:45)
Čistý čas: 4:32
Ujetá vzdálenost: 73,24 km
Průměrná rychlost: 16 km/h
Maximální rychlost: 57,8 km/h (kurňa to jsem musel jet jak hovado)

Jako jedna z výhod cyklistiky se uvádí nulové výdaje za palivo. To bychom mohli podrobit diskuzi; zde je vyúčtování za občerstvení během výletu. Litrovku sirupu z domu počítat nebudu:

20 Kč Kofola 0,5l (restaurace Čertův mlýn Mostkov)
56 Kč Horní Město (Fidorka, Tatranka, balení Kinder Bueno, kiwi Jupík 0,5l, tonik 0,5l)
57 Kč Bufet na sedle Skřítek - klobása s chlebem, 0,5l kofola
Celkem 133 Kč

 Fotoalbum

Žádné komentáře:

Okomentovat