13. srpna 2015
ŠUMPERK - RAPOTÍN - VELKÉ LOSINY - LOUČNÁ NAD DESNOU - KOUTY NAD DESNOU - POD HŘBETY - PETROVKA - NAD PETROVKOU - U VÝROVKY - SKALNÍ TABULE - ČERVENOHORSKÉ SEDLO - POD ŠINDELNOU - SKÁLY U VODNÍ CESTY - SUCHOSTRÁNSKÁ CESTA - POD SUCHOU HOROU - KOUTY NAD DESNOU - LOUČNÁ NAD DESNOU - VELKÉ LOSINY - RAPOTÍN - ŠUMPERK
Na ploše PC mám takovou digitální náhražku žlutých papírových poznámek a do té jsem si mimo jiné píšu různé tipy na trasy, co bych rád zvládl. Ten seznam se pomalu tenčí a ve středu ubyla další z položek když jsem dojel na Červenohorské sedlo. Neboť to vypadalo, že mě na horách chytne bouřka, ráno jsem se k vyjížďce stavěl odmítavě. Pak ale svitla naděje na příznivější počasí, tudíž jsem se rozhodl to risknout. Kudy jet, v tom bylo celkem jasno. Nejprve do Koutů nad Desnou, kde za obcí začíná stoupání na "Červeňák". Hlavní silnice je teď uzavřená kvůli rekonstrukci a stejně bych po ní nejel tak jako tak, do úvahy proto připadala pouze boční silnička přes Petrovku a poté až k ČH sedlu. Odtamtud po svahu Šindelné hory zpátky do Koutů a stejným způsobem domů. Zde je reportík:
Ještě před startem jsem se připravil na horko. V termokapse batůžku jedna láhev studené vody, na rámu druhá. Aby se mi nepotila záda, namontoval jsem pro batůžek nosič na sedlovku. Ještě dofouknout duše a můžu frčet. Z baráku vyjíždím ve 13:40 v době kdy vrcholí pařák. Je okolo 35 ve stínu, na slunci ještě víc. Nejhorší jsou silnice rozpálené poledním žárem sálajícím mi z asfaltu rovnou do xichtu. Na povrch se nutně dere názor, že v tomhle může vyjet jen duševně chorý jedinec. Zvlášť do krpálů. Přiznávám, chvílemi jsem morálně zakolísal a zapochyboval zda se dílo zdaří a jestli nebude lépe se na vše vykašlat. Naštěstí jsem se vždycky nějak ukecal. U bistra na parkovišti zámku ve Velkých Losinách si dělám první občerstvovací pauzu a objednávám kelímek kofoly. Už teď jsem zpocený jak prase. Pokračuji dál losinskými uličkami ke kostelu, pak vyjíždím na hlavní silnici a po ní k Loučné, kde to beru zase cyklostezkou, což je v podstatě taky normální silnice, ale aspoň ne hlavní. Ta mě přivádí až ke křižovatce Kouty/Přemyslov. Ve stínu autobusové zastávky tlačím do krku banán a zapíjím jej sirupem, po kterémžto intermezzu jedu už zase po hlavní do Koutů. Kouty nad Desnou jsou součástí Loučné a kousek za nimi začíná stoupání k ČH sedlu. Úspěšně projíždím obcí i krátkou rovinkou a přibývám na rozcestí u mostu přes Desnou.
Tady už půjde do tuhého. Ještě pár důkladných hltů sirupu a jde se na věc. Za mostem a za závorou uzavírky točím doprava kolem penzionu Pelikán po cyklotrase č.6157 vedoucí až na Petrovku. Krajina hraje bez přetvářky. Žádné předstírání, že to bude pohoda. Cesta se prostě najednou zvedne a drží. Nemá cenu popisovat všechno a každý metr. K Petrovce je to něco přes 6 km stoupáku, který dá každému v tom vedru zabrat. Nemám v úmyslu se zničit, proto jedu pokud možno "na pohodu". Funím a potím se i tak. U skal na Sokolce si dělám další přestávku a na pokračování ohrnuji tričko, čímž vyvaluji na svět svoje špeky. Naštěstí se nedá předpokládat, že tu touhle dobou potkám někoho dalšího mimo zvířátek, která - jak doufám - už stačila v životě vidět i horší věci a nějak ten pohled rozdýchají.
Les se během výstupu mění. Čím výše stoupám, tím divočejší a zadumanější podobu dostává. Listnatý porost zvolna střídají jehličnany. Nedaleko co chvíli burácí zvuk hromu. Pasekami zkouším zahlédnout odkud to může být, ale moc toho vidět není. Hřmí docela často a začínám si pomalu uvědomovat, že možná zmoknu. Zatím všechno probíhá OK, obloha se maličko zatáhla, ale pořád občas vysvitne slunce a navíc se příjemně ochladilo. Ne že by nebyl hic, ale už ne tak zabijácký jako prve. Konečně dojíždím na Petrovku. Ještě asi půlkilometr po makadamu a nejhorší je za mnou. Hurááá!
Na ČH sedlo zbývá nějakých 3.5 km, už vesměs v pohodě po rovince. Po nezáživném lesním stoupání s minimem výhledů teď frčím po super vyhlídkové cestě s panoramatickými rozhledy dolů do údolí a na okolní kopce. Míjím dvě túrující rodinky a za chvíli už sjíždím k chatám na sedle. Cíl je úspěšně dobyt.
Atmosféra tu panuje o dost jiná než normálně. Skoro liduprázdno a přes silnici se místo aut valí mračno prachu způsobené robotujícími dělníky. Na okraji parkoviště leží halda suti, na níž jako bůh zkázy trůní orezlý bagr. Přesto se zdá, že pár restaurací funguje. Chvíli uvažuji jestli toho nevyužít a nezajít na něco k pití, ale vlastně jsem docela svěží a další etapa už by měla být o dost méně náročná, tak tu myšlenku nechávám plavat. Projíždím po cestě mezi budovami a pak se dávám vzhůru, jakoby po červené turistické značce, kterou opouštím na rozcestí za penzionem U Slivky.
Značka vede doprava a já jedu doleva, možná spíš rovně. Na kraji lesa nacházím malý kamenný památník obětem leteckého neštěstí z roku 1967. Nejvíc člověka zarazí, že je tu i jméno tříleté holčičky. Mám děti v tomto věku a možná proto to vnímám ještě víc. Raději pojedu dál. Mírné stoupání pokračuje ještě kilometr a končí v ohybu cesty tam, kde by ji měl podtékat zárodek Divokého potoka. Teď tam ovšem neteče skoro nic, zůstává jen mokré koryto zarostlé travou. Pak už je na řadě sjezd. Dlouhý, místy pěkně prudký, ale ku...sky zasloužený. Kdo nebude po cestě zastavovat, poveze se samospádem až k centru v Koutech nad Desnou. 6 km výživného sešupu. Jede se převážně po šotolině, i když místy je to spíš šotolina překrytá hlínou a až těsně nad Kouty najedeme na asfalt. Já to nonstop neberu, dělám si pár fotek a zastávku na skalách známých jako skály u Vodní cesty.
Zajímalo mě, jak z nich bude vypadat Divoký vodopád, protože před lety jsem jej odtud pozoroval v plné síle. Kolo zamykám u přístřešku a jdu zhruba sto metrů borůvčím a lesem ke skalám. Vodopád je slyšet, ale vidět nic moc. Škoda, že jsem si nevzal teleobjektiv nebo aspoň dalekohled. I svým chatrným zrakem na tu dálku vidím jak se stávající sucho odrazilo i zde. Nějaký hukot je sice pořád slyšet až sem, jenže mnohem, mnohem menší. Dojídám balíček rozinek - poslední papání v batůžku, zapíjím ho poslední vodou v láhvi a nasedám k poslední etapě před civilizací. Do Koutů přijíždím z lesa do chatové části asi 200 metrů od turistického centra. Svěží a plný nadšení z té skvělé jízdy dolů. Jen kolo na mě zlostně vrčí: "Chceš mě zničit, blbe? Tohle je spíš na horáka!"
Temno směrem k Šumperku moje nadšení krotí. Měl bych si pospíšit a dojet domů dřív, než začne pršet. Až do Losin to vypadá dobře. Kaluže po krajích silnice značí, že bouřka tudy už prošla, vozovka stačila z větší části oschnout. Podruhé snad nezaprší. Mám dost optimismu na to, abych si objednal džus a hranolky s tatarkou. Když jsem byl v nejlepším (hlava těsně nad stolem, kmitající ruce s příborem, hlasité funění a mlaskání, občas spokojené říhnutí...), začaly mi do talíře s cholesterolem padat kapky. A než bych řekl adohajzlubouřka, byla tu bouřka. Přemístil jsem se takticky do útrob budovy a čekal až to přejde. Trvalo asi patnáct minut, než jsem zase vyjel a asi minutu, než začalo chcát znovu. Do pr... - do dalšího úkrytu v autobusové zastávce v Rapotíně už dojíždím mokrý. To jsem si ještě nechal doma blatníky, protože kolo s nimi vypadá blbě a já chci budit dojem drsný, přírodě i živlům se vysmívající. No a tak tu sedím pod stříškou mokrý od hlavy až k patě a připadám si jak Svěrák v Obecné škole. Další sprcha mě potkává ještě na začátku Šumperka, kde se znova schovávám pod zastávku - tentokrát u školy "na Hlucháku". Pak po Hlavní třídě nahoru a za chvíli jsem doma. Dešťové vložky mi narušily časový plán, ale vzato s ohledem na čistý čas, zvládl jsem výlet poměrně rychle a kupodivu bez citelného vyčerpání. Tento bod je tedy splněn a v počítači si jej mohu spokojeně odškrtnout.
STATISTIKY:
Celkový čas 5:25 (13:40-19:05)
Čistý čas jízdy 3:17
Ujetá vzdálenost 64,91 km
Průměrná rychlost 19,7 km/h
Maximální rychlost 57,9 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat