ŠUMPERK - RAPOTÍN - PETROV NAD DESNOU - SOBOTÍN - VERNÍŘOVICE - VERNÍŘOVICE, KOSAŘE - POD ZADNÍM HUTISKEM - ZADNÍ HUTISKO - ROZCESTÍ BRANKA - ROZSOCHA - POD ČEPELÍ - LOUČNÁ NAD DESNOU - VELKÉ LOSINY - RAPOTÍN - VIKÝŘOVICE - ŠUMPERK
Dá se říct, že tohle byl možná můj poslední letošní výjezd. S přihlédnutím k tomu, že loni jsem to zabalil už v září, jde vlastně o pokrok. Výlet nebyl původně plánovaný. Za prckama měli dojet babička s dědou, přičemž se na poslední chvíli rozhodli, že s nimi všichni pojedou autem do parku ve Velkých Losinách. Kapacita takového běžného osobního automobilu je však omezená a já už bych se tam nevešel, tudíž nezbylo než se na místo dopravit po vlastní ose, v mém případě na kole. A když už na to přišlo, proč si trasu trochu nezpestřit, že? Vyrazil jsem s předstihem, sotva potomstvo po obídku usnulo, abych stihl co možná nejvíc. Naplánování trasy bylo snad poněkud zbrklé, ale nakonec vše dobře dopadlo.
STATISTIKY
Čistý čas 2:45
Ujetá vzdálenost 52,9 km
Průměrná rychlost 19,1 km/h
Maximální rychlost 55 km/h
Po absolvování úseku od Šumperka po Sobotín se ocitáme na rovince před Vernířovicemi. Píšu rovinka, ale ono to přesto mírně stoupá. Ve srovnáním s věcmi příštími jde však o rovinku jako vyšitou. Vernířovice jsou dědina dlouhá a mírně, o to však trvaleji stoupavá. U kostela sv.Matouše jsem si ještě mohl cestu usnadnit. Tím, že bych jel doleva přes Sedmidvory a Vlčí sedlo. Tuhle trasu jsem jel už loni (naopak), takže druhá možnost mi přišla zajímavější, byť o poznání víc náročná. Vždyť nevyužít tak krásného podzimu by byl hřích.
Část Vernířovic, která leží od kostela doprava, se nazývá Kosaře. Ještě dlouho se tudy jede kolem domků a chalup a nad tím vším se tyčí hradba Břidličné hory. Za obcí je několik luk a samot, vesměs však už jedeme přírodou. A taky citelně přituhne v prudkosti stoupání. Kolem silničky, kam už motoristé nemohou, teče říčka Merta. Střídavě po obou stranách, protože je tu několik lávek, které ji křižují. Pokračujeme stále nahoru, stejně jako modrá turistická značka (část předchozí etapy byla po žluté). Ještě nějakou dobu podél říčky, ale pak ji po mostku přejedeme a opustíme. Ve stálém a relativně prudkém stoupání cesta vede kolem přírodní památky Zadní hutisko.
Zadní hutisko je opuštěný lom, kde se těžil například mastek nebo magnetit a celé ložisko prý nebylo nikdy zcela vytěženo. Pokud však nejste nadšení geologové, zřejmě z této skály u cesty nebudete úplně odvázaní. Na první pohled vypadá celkem tuctově. Je-li člověk zafuněný a zpocený z toho šlapání do toho krpálu, nemá na podobné věci dvakrát náladu. Během dalších metrů toho k vidění moc není, jen v určitých místech se otevře pěkný pohled na kopce za našimi zády. Podstatnější je rozcestí Branka, kam je to od Zadního hutiska kolem kilometru. Jednak musíme správně odbočit na cyklotrasu č.6255, a za druhé - a to je z jistého úhlu pohledu zajímavější - tu na nějaký čas končí stoupáky. Již neasfaltovaná cesta vede kus po vrstevnici. Dovolí nám vydechnout a odpočinout si po náročném výstupu.
Ale nedělejte si iluze, nějaké kopečky ještě budou. Cesta se vine nad Švagrovským údolím a občas přetne nějaký ten potok. Většinou se jede rovně, ale tu a tam přece jen mírným stoupáním. Ohledně výhledů je to na dlouho slabota, ale pár jich při tom funění potkáme. Nejvyšší bod celé trasy tvoří nepojmenované rozcestí ležící dva metry nad 1000 m.n.m. Aspoň tak to říká internetová mapa. Jako rozcestí ho může brát spíš pěší, na kole byste asi tu odbočku doprava stejně nedali.
Tím si však nelamte hlavu, protože, jak plyne z výše řečeného, přijde sjezd. Hodně prudký, po štěrku a šutrech, ale přece jenom sjezd. A navíc s výhledy. Škoda, že během odpoledne slunce svítilo v protisměru a přes slabý opar, takže ty výhledy nebyly tak pěkné jak by mohly být. Vzhledem k tomu, že zatím nebyly žádné, to ovšem není vůbec špatné. Další vyhlídky se průběžně objevují během jízdy dolů z kopce a je na každém, zda si užije sjezd nebo tu a tam přibrzdí rozhlédne se do krajiny. Rozhledy nevydrží věčně, brzy jsme zase mezi stromy. Důležitým místem, které následuje, je rozcestí Rozsocha. Nachází se v 820 m.n.m., z čehož si můžete udělat obrázek o prudkosti sjezdu. Vyjádřeno čísly to bylo 182 metrů na 1,4 km. Kdybyste odtud odbočili doleva, dojedete zase do Vernířovic. To by mě nepotěšilo, když jsem se odtamtud tak těžce vyškrábal. Já musím vpravo.
"To si ze mě dělají pr...!", napadlo mě při pohledu na první metry. Naštěstí ten prudký úsek s povrchem ztvrdlého bahna nemá ani 20 metrů a pak je to zase docela pohoda. Tedy ve smyslu kvality povrchu, jinak znovu mírně stoupáme. Po přetnutí toku Kamenného potoka čeká ještě kratší stoupák a objevíme se na rozcestí, ale taky zlomovém bodě, od něhož už nebude žádné, tím myslím žádné stoupání. Nyní se jen povezeme pěkně z kopečka a vybereme si odměnu za všechny nastoupané metry předtím.
Známky civilizace se objví zase o kus níže v podobě obory. Cesta nyní povede podél ní, tvořena spíše udusanou hlínou než čímkoliv jiným. Cestou narazíme na dvě brány. Ta první je zavřená a musíme jet dolů podél ohrady, což je sice krátkých, ale hodně drsných 150 metrů. Na konci vyjedeme u brány druhé. Tou lze projet a dojet na Vlčí sedlo, kam ovšem nepotřebuji a tak točím doprava. Pokračování se již odbývá po pěkné asfaltové silnici, ať už bychom se dali kamkoliv. Po pár minutách se napojíme na silnici vedoucí z Loučné nad D. na Dlouhé Stráně (potažmo opačně) a tím vlastně končí veškerá příroda. Stačí ještě chvíli frčet dolů a jsme zase mezi domy.
Z Loučné už se pak jede až do Šumperka po normální silnici. Teoreticky by se to dalo vzít nějakou další oklikou, jenže na to nebyl čas a já se zdržel dalších experimentů či improvizací (stavil jsem se v těch V.Losinách za drobotinou a zdržel se tam s nimi, ale to sem nepatří).
Žádné komentáře:
Okomentovat