24. 7. 2017

Podzimní výlet na Severomoravskou chatu

30. září 2013

ŠUMPERK - BOHDÍKOV - RAŠKOV - ROZCESTÍ BOUDA - KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE - SEVEROMORAVSKÁ CHATA - POD POHOŘELCEM - RAŠKOV - BOHDÍKOV - ŠUMPERK


Už to vypadalo, že přetrhnu celkem dlouhý řetěz roků, ve kterých jsem se aspoň jednou objevil na Severomoravské chatě. Současné plánování se s ohledem na situaci snažím vést spíše k místům dosud nepoznaným, protože na výlety mám teď méně času a přijde mi líto jezdit pořád na stejná místa. Pak mě ale napadlo, že když se k Severomoravské chatě dostanu úplně jinou trasou než jindy, bude se to počítat jako nový výlet. Je dobré umět sám sebe přesvědčit. Celý výjezd byl však od počátku dost ohrožený. Když jsem se dověděl že budeme mít na nedělní poledne hlídání, pomalu jsem začal spřádat plány. Pak se zdálo, že hlídání padlo a plány jsou v čudu. Dalším zvratem se však vyhlídka na hlídání prcků obnovila a následně potvrdila, tudíž se zdálo býti všechno v nejlepším pořádku. JENOMŽE... Zmaten z předchozích zvratů, byl jsem v kritický okamžik celkově otrávený a vlastně se mi vůbec nikam jet nechtělo. Potom jsem se ale podíval z okna, kde slunce z bezmračné oblohy ozařovalo ty krásné podzimní barvy. To mě nahlodalo. Můžu se přece kdykolov vrátit, když mě šlapání přestane bavit, ne? Narychlo jsem se převlékl do sportovního, batůžek naplnil nezbytnostmi a vyrazil do sklepa pro kolo.


Když se člověk dívá z okna, neuvědomí si, že slunečné počasí nemusí bezpodmínečně znamenat teplo. Sám jsem se o tom přesvědčil hned po výjezdu z baráku, zhruba v 15:00. Nejdřív to šlo. Uličkami do Temenice svítilo a trochu hřálo slunce, do kopce na sedlo Pod Lovákem jsem se zahřál tím vyšlapaným stoupákem. Nahoře u kříže už však bylo cítit, jak se mi pod batohem zpotily záda, což nepříjemně studilo. Navíc mě čekal sjezd do Bohdíkova. Tam to bude pěkně foukat a prochladnutí nepatří mezi zážitky, po jakých bych toužil. Ještě že s sebou v batohu vozím větrovku. Navlékl jsem si ji a spustil se z kopce. Musím říct, že ani s větrovkou mi nebylo úplně vedro. Tak nějak asi setrvávám myšlenkami měsíc pozadu, kdy byly teploty mnohem příjemnější. Do Bohdíkova jsem dojel tedy lehce ofouknut, ale jinak v pořádku. Na pořadu dne bylo projet celým Bohdíkovem. Docela se to táhne, přestože dědina není z největších. Od příjezdu do obce až na její konec na mostě u hostince U Zeppla to dělá cca 3,2 km.


Omezen časem - tentokrát nejen slíbenou dobou návratu, ale i dřívějším západem slunce - byl jsem nucen naplánovat trasu co nejkratší. A nejkratší trasa vede přes Raškov nahoru. Barevné značení nehledejte, protože tam není. Značené trasy k Severomoravské chatě pochopitelně existují, ale vedou úplně jinudy. Naštěstí provozovatelé chaty nenechali nic náhodě a u důležitých rozcestí umístili na stromy šipky. Kdo Raškovem podobně jako já projížděl pokaždé jen po hlavní silnici z Bohdíkova na Hanušovice (případně naopak), tomu zůstalo mnohé z dědiny skryto. Větší část se sice opravdu nachází v údolí, ale vesnice se šplhá ještě docela dlouhý čas po úpatí kopce Bouda. Nejprve celistvě, poté v podobě jakýchsi ostrůvků tvořených vždy jen několika málo baráčky. Je to tady takové zašlejší, fajnovky by mohly ohrnovat chřípí. Já jsem ovšem zastánce názoru, že i na takovém místě se dá najít spousta zajímavého. Mým oblíbeným argumentem je atmosféra místa, jakési genius loci, chcete-li exotika. Tedy ne že by to tam vypadalo jako na rumunském venkově - to ani náhodou, ale člověk žijící ve městě na to nebývá vždy zvyklý. Zvláště teď, tedy v době, kdy se i na dědinách houfně opravuje a renovuje, mají takováto místa něco do sebe.


Na konci Raškova se uzoučká asfaltová silnice noří do lesa a asi po půl kilometru začíná protínat lokalitu Na hadci, což je přírodní rezervace. Podle cedulky u informační cedule dokonce evropsky významná lokalita. Cesta i nadále pokračuje lesní tišinou. Dole pod silnicí teče Raškovský potok, ze stromů šumí do žluta se barvící listí a obrázek dokresluje moje sugestivní funění. Sklon terénu není vyloženě vražedný a když už ano, pak jen na krátký čas. Vesměs pohoda. Překvapilo mě, kolik cest, cestiček a pěšin se na tuhle silnici napojuje. Kdo je stihl poznat všechny a vyzná se v nich, získal zaslouženého bobříka. Před pár dny jsem si v této oblasti všiml hájovny a obory Počátka a jenom provizorně si prohlédl příjezdové trasy. Dělal jsem si naděje, že tam jednou zajedu zrovna při výletu na Severomoravskou chatu. Tentokrát však opět zaúřadoval časový pres, splnění tohoto cíle zůstává tudíž do budoucna. Aspoň už vím, kde se k hájovně odbočuje. Je to u odpočívadla na první prudké serpentině, ale možná že tam nakonec stejně pojedu úplně odjinud a jinak.


Drtivá většina cesty se táhla relativně nudným lesem. Stromy napravo, stromy nalevo, stromy vepředu a stromy vzadu. Mezi tím úzká stužka asfaltu mířící neustále vzhůru. Ještě před dvěma lety bych tady tu nudu pořádně rozpitval a nešetřil bych kritikou. Nyní zjišťuji, že co mám doma mimča a výlety nejsou samozřejmostí kdykoli na ně dostanu chuť, mám na spoustu věcí jiný pohled. Umím si užít i chvíle a místa, kde bych dříve nudou padal na držku. Teď se to hodilo. Ale abyste si nemysleli, že celé ty kilometry člověk vidí vážně jenom les, chci vyzdvihnout minimálně dvě místa s pěknými výhledy. Obě byla vytvořena vymýcením části lesa a každé odhaluje trošku jiný směr. První vyhlídka směřuje přímo k severu, kde lze v dálce rozeznat šestici větrných elektráren u Ostružné. Výhled rámuje svah protějšího kopce v sezónních barvách, což ho jen zesiluje. Výhled číslo 2 najdeme o kus výše, možná padesát metrů před dřevěnou chatou. Odtud se nabízí výhled ke kopci Pršná u Kopřivné poblíž Hanušovic a dobré oko odhalí i stavbu dvou nových elektrárenských vrtulí pod jeho vrcholem. Zatím je tam jen jeden stožár, ale dílo zkázy bude jistě brzy dokonáno.


Opět je třeba pokračovat lesem až na rozcestí, kde sjedeme z asfaltu na šotolinu. V podstatě se napojíme na žlutou turistickou značku z Komňátky a dojedeme po ní až na rozcestí Bouda (864 m.n.m.) - nejvyšší bod trasy. Na Boudě odbočka doprava po staré známé cestě kolem pramenu Rudolf a ke kapli Nejsvětější Trojice pod správou Malé Moravy. Když jsem tudy procházel loni v květnu, byl poškozený rozcestník u pramene a před kaplí rozbitý kříž. Už je vše opraveno. Kříž vypadá stejně jako dřív, ale rozcestník u pramene Rudolf již není ze dřeva, ale ze žlutě natřených kovových trubek. Je to sice méně estetické, ale snad to tak bude odolnější. Kaple Nejsvětější Trojice stojí v nadmořské výšce 850 m. Že mi tu bylo chladno tedy není nic divného, ale ono to bylo i něčím jiným. Slunce na obloze totiž viditelně kleslo a bylo znát, že co nevidět zapadne. Tohle jsem maličko podcenil. Není času nazbyt, proto se zbytečně nezdržuji a jedu dál. Na silnici sice bylo nějaké upozornění o stavebních pracech a zákazu vjezdu, ale ignoroval jsem je.


O nějaký půlkilometr níže jsem ve sjezdu po asfaltce zahnul doprava na vlhkou šotolinu a za pár dalších minut brzdil před Severomoravskou chatou. Dveře byly zavřené, ale stačilo vzít za kliku a ocitl jsem se ve vytopené restauraci. V rychlosti jsem do krku nalil teplé capuccino a během toho rozmýšlel další postup. Nejbezpečnější, nejsnazší a nejrychlejší se zdál návrat stejnou cestou. To ale zahrnovalo vyjet zase nahoru do toho krpálu ke kapli, což se mi moc nechtělo. A pak tu byla červená turistická značka na rozcestí Pod Pohořelcem. Na mapě vypadala všelijak, ale byla to aspoň trošku změna. Když jsem dojel k odbočce jen malý kousek za SM chatou, zmocnily se mě pochybnosti. Zmíněná cesta nejenže byla nezpevněná, ale nějaká těžká technika z ní udělala solidní bahniště. Jenomže ta těžká technika měla očividně čtyři kola ve dvou řadách, mezi kterými zůstal pruh relativně pevného podkladu. Rozhodl jsem se zariskovat a projet. Rozhodnutí, za které jsem si na dalších metrech zanadával jako nikdy.


Kořeny, bahno, kamení a aby toho nebylo málo, ještě opravdu velice prudký svah směrem dolů. Chvílemi jsem myslel, že to moje brzdy nedají. Pod Pohořelcem to nebylo o moc lepší. Bahna tu bylo ještě víc než na cestě od chaty. Má to logiku. Cesta, po které jsem musel projet, je mnohonásobně širší a bláta se sem tedy vejde více. Kola lesnických strojů jej šikovně prokypřila a vytvořila hluboké kaluže naplněné vodou. Nebylo zbytí - musel jsem do toho marastu. Napsat, že tento úsek byl očistec, by bylo krajně zavádějící. Slovo "očistec" má totiž přímou návaznost na slovo "očistit", které se v tomto případě použít nedá ani omylem. Rozbahněná část měřila sice jen pár set metrů, ale stačila na moje potud docela čisté kolo nahňácat spousty a spousty přírodního podloží. To stoupání jsem si taky ušetřil jen částečně. Šlapal jsem do mírného stoupání až na rozcestí, o kterém jsem mluvil dříve. Tedy tam, kde asfaltka z Raškova vystřídala šotolinu po žluté značce.


Výhodou sice bylo jedno další vyhlídkové místo, ale pohled do kraje mi spíše připomněl pokročilý čas. Slunce již zmizelo za horami a já byl pořád kdesi v lese. Již jsem se ničím nezdržoval a pádil jako vítr, abych už byl doma. V Bohdíkově jsem se krátce zastavil, abych si prohlédl stádečko srnek pasoucí se na poli, ale to byla jenom chvilka. Přejezd do Šumperka přes sedlo Pod Lovákem mi dal solidně zabrat, leč zdařil se. Nahoru jsem už dofuněl se zapnutými blikačkami a při vjezdu do Temenice, což je okrajová část Šumperka, dávno svítily v ulicích pouliční lampy. Před panelákem jsem dobrzdil v 19:00, tedy přesně čtyři hodiny od startu. To teplota venku klesla na 9 st. Celsia (hned jsem si to doma zkontroloval pohledem na teploměr), takže jsem si dal pěkně horkou sprchu, abych se zahřál. V tenkém tričku a lehké větrovce se mi podařilo pěkně prochladnout. Naštěstí se to obešlo bez následků. Aspoň jsem si uvědomil, že léto je definitivně v čudu a pokud se ještě letos někam na kole vydám, musím se lépe zavléklout.

STATISTIKY:
Skutečný čas: 4:00 (15h - 19h)
Čistý čas: 2:59
Ujetá vzdálenost: 47,7 km
Průměrná rychlost: 15,9 km/h
Maximální rychlost: 53 km/h

 Fotoalbum

Žádné komentáře:

Okomentovat