24. 7. 2017

Přes Raškovskou boudu k oboře Počátka

19. března 2014

ŠUMPERK - BOHDÍKOV - RAŠKOV - spetité lesní cesty - POČÁTKY, HÁJOVNA - POD VRŠAVOU - HANUŠOVICE - RAŠKOV - BOHDÍKOV - ŠUMPERK


Stejně jako před týdnem jsem i tentokrát na kolo vyrazil v úterý, kdy byl pro zajímavost předposlední zimní den. Fakt je, že plány jsem měl mnohé a mnohokrát je změnil v závislosti na počasí a momentální náladě. Odjezd se tím pádem poněkud oddálil na 12:40, ale pokud jde o čas, na tuhle trasu to bohatě stačilo.


Ten den byly asi na slunci nějaké fleky či co, protože se mi dařilo ještě před vypadnutím z palenáku solidně zmatkovat, balit co zabalit nepatřilo a nezabalit to, co zabaleno být mělo. Nakonec se mi ale povedlo vyrazit. První etapa jasná a již mnohokráte popisovaná, takže jen ve stručnosti:


Z centra Šumperka do Temenice, na křižovatce Hrabenov/Bohdíkov vpravo na druhé uvedené, stoupání ke konci města a pak stále vzhůru na sedlo Pod Lovákem. Následný sjezd do Bohdíkova, průjezd celou dědinou a na konci po mostě přes řeku, k hostinci U Seppla. Asi padesát metrů dále odbočka z hlavní silnice k raškovské oboře, protože tam aspoň není provoz a v oboře pobíhají zvířátka, která vždycky potěší. Uličkami ke kostelu, pak okolo kravína a po propletení se domky ve druhé části Raškova opět napojení na hlavní silnici. A teď konečně to podstatnější, dosud neprojeté a nedokumentované. Ze silnice si člověk té odbočky normálně ani nevšimne. Není divu. Je tu úsek kvalitní silnice, relativně rovinka a autem i na kole se okolo dá profrčet jako blesk. Nehledě na skutečnost, že blízké okolí není úplně nejhezčí a možná je lépe se příliš nerozhlížet. Řeč je o nenápadné silničce cca 500 metrů za Raškovem, po levé straně směrem k Hanušovicím. Mírně se ztrácí v okolním křoví, které, jak odhalí i letmé prozkoumání, skrývá neuvěřitelné množství bordelu a harampádí. Cedule, že zde platí zákaz skládky odpadků a místo monitoruje kamera, působí hodně nepřesvědčivě. Když jsem tedy strhl řídítka z hlavní silnice na zmíněnou cestu, chvíli jsem si nebyl jist, zda to byl dobrý nápad. Naštěstí za chvíli skládku mineme a brzy po svinčíku poleví i druhá nepříjemnost, čili úsek s nejprudším stoupáním. Na začátku se vážně zdá, že další jízda budou nezměrná muka. Pak ovšem sklon terénu trochu povolí, a třebaže spoustu dalších kilometrů budeme po svazích Raškovské Boudy stále stoupat, přece už jenom ne tak strmě.


Hned v následující serpentině nás čeká historická zajímavost. Možná už jste slyšeli o památečních kamenech knížete Jana II. z Lichtensteina. Jde o památníky rozestavěné v roce 1898 po lesních revírech spadajících pod Lichtensteinské panství ke čtyřicátému výročí panování knížete Jana II. Někde k tomuto účelu nevyrostly jen památníky, ale dokonce celé háje, což dnes poznáte už těžko. Tyhle kamenné desky zasazené do malých mohyl však leckde přetrvaly a nejinak je tomu i zde. Osobně vím ještě minimálně o dvou takových kamenech, ovšem stojí jich v okolí mnohem více.
Tento konkrétně najdeme na okraji břehu lesa, hned vedle malého potůčku beze jména. Dostat se až k němu mě stálo trochu námahy, protože svah je prudký a i když jsem se zachytával větví okolního křoví, klouzaly mi boty. Nakonec se mi podařilo dostat až ke stéle a prohlédnout si ji.
Stoupání nahoru se vleče. Tak nějak se to dá čekat a já to čekal taky. Co jsem nečekal, to byl studený vítr, který mi neustále připomínal, že prodyšné cyklistické tričko a lehká větrovka není úplně ideální ohoz do podobných podmínek. Druhé překvapení bylo mnohem příjemnější. Pravda, nacházet pozitiva ve vykácených stromech na širokých pasekách asi není zcela korektní, pro oživení jinak nudného tažení hvozdy však funguje výborně. A ty výhledy z nich! Doma jsem si říkal, že tohle bude celkově velice nudný výlet a vydal jsem se na něj jen proto, abych si mohl "odškrtnout" dosažení Počátky. To, jak se odtud místy dalo rozhlížet daleko do okolí mě ale ohromilo. Škoda toho mlžného oparu a počasí na prd. Možná bude stát za zvážení návrat někdy v budoucnu, až se vzduch pročistí a slunce, sviňa, zase pořádně vysvitne.


Mimo vyhlídek stojí za zmínku i množství nejrůznějších skalisek. Hodně z nich zůstává skryto, další odhalilo teprve vykácení okolního porostu. Leckteré tyto skály podle mého přesvědčení překonávají i známnější skaliska, kam chodí turisté a vedou značky. Připomeňme, že sem značky nevedou a v této části hor nenajdeme téměř žádné oficiální turistické cíle. Zřejmě nejefektnějším bodem je zatáčka silnice, která obtáčí údolí bezejmenného potoka a podle satelitních snímků na Google ještě nedávno nebyla tak volná jako je nyní. Teď, když byla část stromů okolo odtěžena, se odkryla krásná scenérie zarámovaná kopci po obou stranách. Vyhlídka se nachází v necelých 650 metrech nadmořské výšky, tak počítejte s určitým stupněm zafunění odvislé od kondice každého výletníka.


Ještě nějaký čas cesta míří střídavě pasekami a lesem nahoru, což skončí někde na rozcestí o kilometr a půl dále. Ačkoliv sem mnoho turistů nepřijde, na rozcestí stojí přístřešek s lavičkou, takže v případě deště a nepohody je kam se schovat. A ještě jedna dobrá zpráva. Zdoláním cca 720 m.n.m. jsme dosáhli nejvyššího bodu a další kilometry pojedeme buď po vrstevnici, nebo dokonce z kopce. Aby toho nadšení však nebylo příliš, asfaltovou silnici střídá šotolina, pak hlína a nakonec zase šotolina, na níž po necelých dvou kilometrech započneme sešup dolů k hájovně a oboře Počátka.


Kdo doufal, že tu bude nějaký bufet, nebo že si hájovnu prohlédne pěkně zblízka, neujde zklamání. Objekty hájovny stojí uvnitř obory, kam se normálně vejít nedá. Brána je zavřená a na cedulce se píše pouze: LESY RUDA akciová společnost / OBORA POČÁTKA. Můžete si tu ale pronajmout pokoj a jako bonus pozorovat (lepší případ) nebo dokonce lovit (horší případ) v oboře chovanou zvěř, což jsou údajně jeleni, daňci a mufloni. Terén kolem byl spíš bahnitý. Původně jsem zamýšlel pokračovat nahoru na Boudu, ale rozbahněná cesta, která tam vedla, mě od tohoto úmyslu odradila. Posadil jsem se tedy na kmen ležící opodál a chvíli aspoň sledoval dalekohledem tři laně, jak se pasou na hřebeni vzdáleného kopce. Pak jsem znovu skočil do sedla a vydal se dolů po cestě směrem na Hanušovice. Z domu jsem měl zjištěno, že tam míří červená turistická značka a cesta je zpevněná. Ne vždy doporučuji tomu věřit. Jelo se spíš po hrubém štěrku a po šutrech, což se mnou i s kolem pořádně otřásalo. Teprve po nějakém čase se konečně objevil náznak asfaltu a jelo se trochu lépe.


Kdybych nebyl blbý a líný kontrolovat mapu, nemohlo by se to stát. Na kótě Pod Vršavou jsem velmi nerozumně pokračoval po červené, zatímco správně bylo po zelené. Ono to dokonce po zelené vypadalo logičtěji, jenže pořád mi cosi říkalo, že se mám držet červeného značení a já vůl jsem se ho opravdu držel. Trestem za to bylo martýrium bahna, štěrku, krkolomných sjezdů a brodění ve sračkách. To poslední platí metaforicky i doslova. Brodění se proudem vody a bláta není sice příjemné, ale průjezd kolem kravína, kde krávy klidně utíkají z ohrady a v bahně po sobě zanechávají nevábné pozdravy, to je ještě horší. Nekecám - několik krav skutečně pobíhalo mimo ohradu přímo po cestě a spásalo seno uskladněné na druhé straně krmelce. Naštěstí tím byly dost zaměstnány, takže mě nechaly bez potíží projet.


Původně jsem počítal s tím, že na hlavní silnici se napojím u Vlaského. To kdybych jel po původní, zelené trase. Teď jsem však dojel na okraj Hanušovic. Že jsou Hanušovice ošklivé město, to jsem věděl už předtím. Jak vypadá jejich okraj zde byl přesto vyloženě šok. Věci neznalý a dezorientovaný cestovatel by si klidně mohl připadat jako u osady někde v Albánii nebo v Rumunsku. Prostě humus. Raději jsem se příliš nezdržoval. Po mostě jsem přejel tok Moravy a dostal se na hlavní silnici. Po ní pak na hlavní hanušovickou silnici a dále na druhý konec města. Tradiční dilema, zda to domů vzít přes Lužnou nebo přes Bohdíkov, rozhodla vidina menšího krpálu za Bohdíkovem. Ne že bych byl unavený, samotného mě překvapilo kolik mám ještě síly, ale ve stehnech se začínala ozývat bolest přes zimu zlenivělých svalů, a já to nechtěl zbytečně přepínat.


Namířil jsem si to tedy po hlavní k Raškovu a dále do Bohdíkova, kde jsem si ale přece jen udělal malou okliku vůči tradiční trase, jen tak pro zpestření. Později pochopitelně u bývalého letního kina oklikou ke kostelu a pak už nahoru do stoupáku na Lovák. Musím přiznat, že na vrcholu sedla už jsem toho začínal mít dost. Dojel jsem ale celý a se splněným cílem, což se počítá jako kladný bod. Navíc se podařilo vůči předchozím letošním výjezdům zase o maličko navýšit délku. Tento byl celkově skoro padesátikilometrový, takže to stálo za námahu.

Celkový čas 4:25 (12:40-17:05)
Čistý čas 2:57
Ujetá vzdálenost 48,5 km
Průměrná rychlosr 16,3 km/h
Maximální rychlost 47,3 km/h

 Fotoalbum

Žádné komentáře:

Okomentovat