25. dubna 2017 b
ŠUMPERK - VIKÝŘOVICE - PETROV NAD DESNOU - SOBOTÍN - ROZC.ÚDOLÍ MERTY - NALEZIŠTĚ SMRČINA - SVOBODÍN - KLEPÁČOV/ZTRACENKA - RUDOLTICE - TRAŤOVKA - HRABĚŠICE - V.N.KRÁSNÉ - ŠUMPERK
Volba této trasy se nezařadí k výčtu mých zdařilých počinů, dojem z celé vyjížďky tedy zůstává trochu rozpačitý. Asi nejnepříjemnějším prvkem bylo bláto. Jaké to překvapení v lese a po dešti. Navíc pravidelně zapomínám, že právě jaro je období nejvyšší lesácké aktivity, proto jsem rok za rokem zaskočen stavem lesních cest. Podcenil jsem i výškový profil. Nějaké stoupáky jsem logicky čekal, ale zřejmě jsem si je příliš idealizoval. Na druhou stranu kvituji s potěšením, že několik (relativně) teplých a slunečných hodin, letos tolik vzácných, se mi podařilo strávit mimo panelák nebo pracoviště.
Zmínit stoupání je důležité. I ono se při průzkumu v teple domova jevilo mnohem mírnější, než jaké nakonec bylo naživo. Zařadil jsem kašpara a točil nohama jak večerníček. Prudkost výstupu se během cesty různě mění. Někde to po předchozích stojkách vypadá skoro jako rovina. Moje nálada kolísala mezi neutrálem a frustrací, směrem k nadšení se prakticky nedostala. Možná se na tom podepsalo nedostatečné vyspání po noční směně. Své udělo i dosud zamračené počasí, třebaže později se slunce přece jenom občas ukázalo. Konečně jsem dofuněl k mineralogickému nalezišti Smrčina. Výškový profil od něj sliboval sjezd. Naleziště jsem jen zběžně omrkl. Od poslední návštěvy před pěti lety tu přibyla lavička a cedule naučné stezky, takže případný turista-geolog bude mít co ke čtení. Teď se konečně povezu dolů. Hurááá!
Nadšení bylo předčasné. Hned za první zatáčkou mě vítá náklaďáky rozježděné bahno. Úroveň bahnitosti dosahuje té míry, že levačku vycvakávám a jednou z mnoha prohlubní po pneumatice se opatrně spouštím jako na kolobrndě. Neubránil jsem se přitom spršce nadávek silnějšího kalibru. Kletby sice terén nevyčistí, člověk si však musí nějak ulevit alespoň od toho nasrání. Dokondrcal jsem se na jakési rozcestí a zřejmě ztratil kontakt s realitou když mě napadlo, že stačí sjet dolů do Vernířek a celou akci ošidit zkráceným přesunem domů po silnici. Pohled na mapu a rozcestí jako takové mě uvedl zpět do obrazu. Bylo úplně jinde než jsem doufal a to, co jsem původně považoval za možnou zkratku do civilizace, by nejspíš znamenalo můj konec. Nezbylo než se probrodit sajrajtem (jet se v tom nedalo) na protější cestičku a po ní pokračovat dále. V rámci zpestření opět do kopce, ale již nezpevněným povrchem se stále vydatnou porcí bahna, bonusově též větví z pokácených stromů.
Naštěstí větve mi postup nekomplikovaly dlouho a dokonce i bláto postupně přešlo v trávu, což bylo 1) příjemnější, 2) pohlednější, 3) čistší pro mě i pro kolo. Prudkost stoupání postupně roste a asi nejhorší je tam, kde se na tuhle cestu napojuje zelená turistická značka z Vernířovic. Kdysi, čili ještě krátce po 2.sv.válce, zde stávala obec Svobodín. Sudetská vesnice s původním německým názvem Freiheitsberg, což znamená něco jako "svobodný kopec" nebo "svobodná hora". Dnes už ní nezbylo prakticky nic. Tam, kde bývaly pole a louky vyrostl les a všechno pohltil. Při troše snahy se dají v porostu rozeznat zbytky zdiva a nahoře na hranici lesa i torza ovocných stromů. Určitě stojí za informaci, že před lety byl zbudován památník v místě, kde stávala svobodínská kaple. Je vlastně jen pár set metrů pod cestou, podél potoka. Budu se tam někdy muset zajít podívat, zatím k tomu nebyla příležitost.
Dojel jsem na další rozcestí. To, co bychom nazvali hlavní cestou (přijel jsem po ní), pokračuje vlevo kolem kopce. Původně jsem tam chtěl jet, ale neměl jsem už náladu na další bahnitá překvapení a začínal mít téhle akce plné zuby. Točím tedy vpravo, kde mě sice čeká ještě jedno stoupání, které však nebude trvat dlouho. Na jeho konci jsem vyjel ze stromoví nad loukami s krásným výhledem a prve zmiňovanými ovocnými torzy. Píše se o nich i na ceduli vedle dřevěné lavičky a rozcestníku. Výrazný pozůstatek stromu si pamatuji už z dřívějška, lavička a cedule musely přibýt někdy od té doby. Chvilku jsem se kochal a vydýchával. Dobré bylo také přiobléct se v batohu schovanou větrovkou, protože na řadu přijde sjezd kolem dvojice starých chalup, zakončený výjezdem na silnici nad Klepáčovem. Při průjezdu okolo motorestu Ztracenka jsem měl nutkání sfrčet kus po zelené značce pod silnicí. Nakonec mi přišlo moudřejší nechat si to na sušší a obecně přívětivější časy. Držel jsem se tedy kvalitního asfaltu a při tom sešupu nechal odstředivou sílu udělat část práce s odbahněním plášťů. U rudoltické rychty bylo třeba zatočit do ještě jednoho, naštěstí posledního krpálu k Traťovce. To už jsem začínal mlít z posledního. Moje fyzička přes zimu upadla a s kondicí, jakou jsem míval loni, se to nedá vůbec srovnávat. Sešup přes Hraběšice k přehradě Krásné jsem si tedy o to více užil a v restauraci u nádrže si jako odměnu dopřál zasloužený půllitr Kofoly. Domů jsem dorazil pár minut po třech hodinách od startu. Zabahněný, unavený a hlavně přesvědčený, že mám co dohánět, abych si tyhle náročnější trasy zase začal vychutnávat.
STATISTIKY
Ujeto 39,72 km
Čistý čas 2:19
Průměr 17,12 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat