7. dubna 2016
ŠUMPERK - BRATRUŠOV - LUŽNÁ - NOVÝ HRAD - HANUŠOVICE - VLASKÉ - MALÁ MORAVA - ZLATÝ POTOK - ROZC.HORNÍ ORLICE - SEVEROMORAVSKÁ CHATA - KAPLE SV.TROJICE - PRAMEN RUDOLF - ROZC.BOUDA - PARAMUŤ - CHATA IDA - U LAZŮ - ROVINKA - KOMŇÁTKA - BOHDÍKOV - ŠUMPERK
Jako každý rok jsem se i letos vypravil k Severomoravské chatě. No a neboť jezdit pořád stejnou trasou je nezáživné, opět trošku jiným způsobem. Myslím že docela akčním a jako stvořeným pro horské kolo. Počasí vyšlo výborné. Tedy vycházelo dlouho. Domů jsem dojel v dešti, mokrý a zaflákaný od bahna. To však nevadí. Hlavní je úspěšné zvládnutí naplánované projížďky a dosažení všech vytyčených cílů.
Startuji asi o půl deváté ráno, sotva potomstvo zakufrovalo ve školce. Na nebi příjemné polojasno, teplota zatím jen kolem desítky, leč neztrácím optimismus že povyleze. Na kraťasech mám delší kalhoty a na triku větrovku, takže povětrnostním podmínkám mohu směle čelit, v případně potřeby si odložit a hadry hodit do batůžku.
Vyjíždím od baráku směrem ke Kauflandu a pak po silnici dále na Bratrušov, což je předzvěst prvního dnešního krpálu. Musím se vyškrábat na Lužnou do výšky cca 600 metrů nad mořem. Vzhledem k povaze dalších etap jedu takovým akorátím tempem, abych se předčasně nezničil. Na Lužné jsem za čtyřicet minut - to jde. Teď sfrčet údolím k Novému hradu. Pěšky jsem to šel několikrát, na kole zatím nikdy. Brzy končí asfalt a pod koly se objevuje bahno a šutry. Chce to přibržďovat a dávat bacha, ale nezrakvil jsem se, tudíž pohoda. Osada Lužná se od silnice táhle do údolí ještě nějakou dobu. Jsou tam vesměs rekreační chalupy. Za nimi už jen sešup lesňačkou podél potoka. Ten potok taky stojí za zmínku, neboť jeho část protéká takovým malým kaňonem nepostrádajícím nádech divočiny. Níže se tahle cesta napojuje na jinou lesňačku, už poněkud lepší kvality. Beru to doprava do stoupání, kteréžto však trvá jen krátce k rozcestníku u Nového hradu. Zřícenina se nachází v lese asi 200 metrů odtud a jde/jede se k ní strmou pěšinkou plnou šutrů a kořenů. Dělám pár fotek zbytků zdí, brány a věže, pak drkotám zpět k rozcestníku.
Ještě nikdy jsem si neprojel lesní cestu k Hanušovicím, kudy od hradu vede částečně i zelené turistické značení. Jedu tedy nedostatek napravit. Celá sranda od hradního rozcestí až k silnici mezi Hanušovicemi a Kopřivnou měří asi 4 km. Nejprve lehce do kopce, pak sjezdem, který je postupně strmější. Povrch hlavně šotolina, ale místy taky kamení a na spoustě míst bláto, kterému ještě "pomohla" lesácká technika. Ano, opět jsem byl jako prase. Chce to mít trošku cvik a ve sjezdech předvídat možnost uklouznutí na štěrku či v bahně vyjeté prohlubně, ovšem přežít to lze ve zdraví a dobré mysli. Výhledů se sice pár najde, třebaže na prdel z nich nespadnete. Nájezd na asfaltku pod Kopřivnou je následně docela úleva, byť to od někoho na mtb asi zní divně. Asfaltu si teď budu užívat delší dobu. Musím profrčet Hanušovicemi a pokračovat silnicí směrem ke Králíkům.
Silnice vede údolím řeky Moravy, zde spíše ještě větší horské bystřiny. Terén mírně stoupá, přičemž až k Malé Moravě kopíruje svah lesa po pravačce a příležitostně protne železniční trať. Strach ze zrdžení kvůli přejezdům vlaků mít netřeba, provoz je tu naprosto minimální. Tuším, že pouze pár spojů o víkendech. Na můstku přes řeku pod obcí Vlaské si dělám malou pauzičku na banán a napití. Zároveň svlékám dlouhé kalhoty i bundu. Pomalu se otepluje a já jsem se už taky stihl docela zahřát. Šlapu ještě kus k Malé Moravě, kde mám vyhlédnutou odbočku na jeden dosud neznámý úsek. Naproti hospodě tedy točím doleva a ještě asi 600 metrů jedu po silnici vedoucí do Vysokého Potoka. Těsně před kravínem ale silnici opouštím a dávám se vpravo po panelovce.
Krávy na mě zírají z pastviny i z kravína, odkud jim čouhají jen hlavy dírami nad žlaby. Ke kravínu cesta stoupá, poté naopak přichází krátký sjezd ke dvojici rybníků. Rybníky obepíná pletivový plot, ale příjezdová cesta je volná. Příležitost pro další přestávku, tentokrát na jakési celozrné sušenky či co to vlastně je. Na břehu tu mají dokonce malou lavičku, takže si k tomu můžu pěkně sednout, chroupat sušenky a pozorovat desítky ropuch. Několik jich jen tak leží ve vodě, jiné plavou, ale většina se věnuje páření. V rákosí dokonce probíhá divoký grupáč. Pauza na baštu s posezením u vody a striptýzovým programem - co víc si přát? Posilněn, nabumbán a kulturně obohacen sedám na kolo a pokračuji mezi poli ke Zlatému Potoku. Cestou chvíli stoupám, chvíli klesám a po pravici se objevuje a mizí silueta Králického Sněžníku s novou hnusnou dominantou Stezky v oblacích nad Dolní Moravou. Ještě jsem tam nebyl, chystám se omrknout zblízka, ale neschvaluji.
Zlatý Potok v lecčems, hlavně ve velkých rozestupech mezi staveními, připomíná blízkou Křivou Vodu. S tím rozdílem, že domy jsou tu většinou udržované, zatímco v Křivé Vodě stojí prakticky barabizna vedle barabizny. Dalším bonusem jsou výhledy. Čím výše po zdejší asfaltce stoupám, tím jsou výhledy parádnější. Chvíli před dalším důležitým rozcestím, rozcestím Nad Horní Orlicí, se silnice noří mezi stromy do lesa. Tam už výhledy logicky nejsou. Co tu je, to je most, na jehož každém konci stojí cedule. Na jednom konci čtu nápis OLOMOUCKÝ KRAJ / OKRES ŠUMPERK, na druhém PARDUBICKÝ KRAJ / OKRES ÚSTÍ NAD ORLICÍ. Nabízí se otázka komu tedy patří most mezi nimi. Brzy jsem u odpočívadla na rozcestí. Vpravo se na horizontu vypíná rozhledna Val, po levici mám jen louku orámovanou nahoře lesem. Tím lesem budu muset za chvíli projet.
Dávám si pár minut oraz na vyfunění a pár hltů vody z bidonu. Už je téměř prázdný, ale chci se ještě stavit na Severce, tak netřeba šetřit. Navíc se budu vracet kolem pramene. Z rozcestí to beru přímo po louce vzhůru. Povrch je trošku měkký, což si žádá velmi lehký převod a velmi těžké šlapání. Kus lesní pěšiny nad loukou situaci ještě trochu zkomplikují kořeny a větve, ale na asfaltovanou cestičku, jinak též cyklostezku č.4077, se dostávám jakštakš bez problémů. Je tu další stoupání. Už po tvrdém podkladu, takže aspoň lépe odsýpá a navíc jej brzy nahradí mírný sjezdík. Za závorou o tři kilometry dál se napojuji na silnici z Vysokého Potoka, šplhající serpentinami až ke kapli Nejsvětější Trojice. V jedné ze serpentin však ještě odbočuji a jedu k Severomoravské chatě, doufaje v občerstvení. Očividně zavřeno. Už chci nadávat, když ze zadního vchodu vychází nějaký chlápek a vynáší nářadí. "Funguje restaurace?" ptám se, i když evidentně nefunguje. "Ještě ne, ale jestli chcete, tak vám něco naliju", odpovídá ochotně. Hurá! Dostávám půllitr kofoly za pěkných 25 Kč a cucám ho uvnitř chaty u zatopeného krbu. Pohodička. Předloni tu měli kofolu hnusnou, ale dnes mi šmakuje. Díky za ni, šlechetný člověče!
Vracím se zase k silnici a vyjíždím nahoru ke kapli. Po zastávce na chatě mi nějak zlenivěly nohy. Snad se zase rozhýbají, příležitostí dnes budou mít ještě dostatek. U kaple už ani nevytahuju foťák. Oblékám větrovku (v téměř 900 metrech je chladno, v příkopech leží odtávající hromádky sněhu) a do kapsy hážu mobil, abych ho měl po ruce. Pár zbylých obrázků když tak pořídím jím. Přejíždím k pramenu Rudolf. Zde plním prázdný bidon čistou vodou. Pokračuji na rozcestí Bouda vzdálené zhruba kilometr a zvažuji jak dál. Přes Hrubý les na Čečel a k Janoušovu se mi dnes už nechce, sfrčet do Raškova je málo zajímavé. Volím tedy okliku, během níž sice nebude moc stoupání, ale díky které se ještě projedu a poznám pár cestiček, co jsem zatím na kole neabsolvoval. Beru to tedy po zelené značce - to je tam, kde na stromě visí obrázek sv.Jana Nepomuckého. Cesta je spíše rovná, tvořená šotolinou. O kus dál sice nese znaky působení lesáků, v normě. Přede mnou přebíhá dvojice srnek a po krátkém stoupání se objevuje první z několika pasek s mými oblíbenými výhledy. Dnes nic moc. Zatáhlo se a nad krajem visí opar. Kurňa.... je to vůbec opar?... Vypadá to spíš na vzdálený déšť! Z nějakého důvodu si namlouvám, že já přece nezmoknu a držím se původního plánu i delší trasy. Pokračuji lesem na Paramuť a tam točím po modré doleva. Nebýt toho zasr... oparu, přes neolistěné stromy bych se mohl kochat pohledem na Jeseníky. Opar bohužel trvá, takže jen šlapu a dávám bacha na cestu. Taky to není špatné. Za chvíli jsem u chaty Ida a na asfaltu. Rozflákaném, ale asfaltu. Sjíždím o kus níže a opět experimentuji. Těsně před rozcestím Počátka/Raškov s odpočívadlem zabočuji ostře doprava na další šotolinu. Podle mapy by měla vést k rozcestníku U Lazů nad Štědrákovou Lhotou a dosud jsem ji nepoctil svou přítomností. Není to ani kopec ani sjezd, vede spíš po vrstevnici. Jak už to v lese bývá, místy se na ní objeví nějaký ten výmol a šutr. Klasická lesní šotolinovka. Opravdu mě dovádí až k Lazům, odkud můžu pohodlně sjet do Št.Lhoty, sešupem přes Hostice do Rudy nad M. a pak už jen překonat Hrabenovský kopec, abych se dostal domů.
Jenomže já mám přehnaně průzkumnickou náladu, tak proč volit nejsnazší variantu? Jedu tedy dál šotolinou po žluté k rozcestí Rovinka. Kus do kopečka, potom sjezdem pod vysílačem a polňačkou mezi loukami. Plaším další srnky a jednoho zajíce, co se málem nechal přejet, blbec. Na obloze už je hodně černo, tu a tam cítím dopad kapky. Klídek, já přece zmoknou nemůžu. Pokračuji ještě kus po žluté a pak se dávám jakousi neznámou cestičkou dolů doprava. Při troše štěstí vyjedu nahoře v Komňátce a po silnici sfrčím do Bohdíkova. Cestu před prvním stavením blokuje traktor, za nímž cosi kutí jakýsi domorodý dědula. Ptám se jak to vypadá dál. Prý bych tudy jet neměl, že je to soukromý pozemek a už měl s majitelem nějaké neshody. Měl jsem sjet o něco dál. Když si dám ale pozor, projedu. S díky se loučím. Opravdu. Za chvíli jsem na asfaltce. Pak už to jde rychle, především díky tomu, že svištím dolů z pořádného krpálu. Přes dědinu číhá pár záludných zatáček, ale daří se mi nezabít a za chvíli jsem v Bohdíkově. Za řekou odbočuji doprava, projíždím dědinou a zahajuji závěrečný výstup k sedlu Pod Lovákem. Začíná lehce mrholit. Je to jasný, dneska zmoknu. Kupodivu mi to zásadně nevadí, je docela teplo. Dokonce svlékám větrovku a ukládám ji do batohu. O pár minut později už nemrholí. Regulérně prší. Překvapuje mě, že nejsem ani moc naštvaný. Šlapu dál a těším se až budu nahoře. Dole pod silnicí, na druhé straně údolí malého potoka, moje počínání sleduje zpoza stromů stádečko srnek. Konečně vrchol! Na sjezd do města bundu znovu oblékám. Pro jistotu. Sotva se pouštím dolů, situace se mění. Jet v dešti pomalu do kopce není totéž jako jet v dešti rychle z kopce. A na širokých gumách bez blatníků. Stačila chvilka, abych byl mokrý jako myš. Útrapy jsem si alespoň zpestřoval pozorováním fyzikálních jevů, totiž toho, jak se voda odletující z předního kola na spodní rámovou trubku dělí do dvou proudů a každý mi stříká do jiné boty. Zajímavé je, že jsem jasně cítil, že v pravé botě je vody mnohem více než v té levé. Pravou nohu mívám totiž ve sjezdech více přišlápnutou dolů, tedy blíže k proudu vody prýštící z rámu. Co se děje na zadním kole vidět nebylo, ovšem pocit mokré prdele je v podobných případech dostatečně výmluvný. Do města tedy vjíždím jako to prase. Dobrá chvíle k zamyšlení zda i drsný biker nemůže tu a tam nasadit na kolo blatníky. Ještě tu myšlenku zpracovávám, realizaci nákupu blatníků zatím nechávám stranou.
Můj dojezd domů byl pohledem běžného Šumperáka jdoucího po ulici nejspíš poněkud neslavný. Mokrá, špinavá a funící osoba na stejně zaflákaném kole nedává prostor k přílišnému respektu. Z mého pohledu však byl výlet až na ten závěr podařený.
STATISTIKY
Ujeto 63,79 km
Čistý čas 3:47
Průměr 16,97 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat