11. května 2015
ŠUMPERK - RAPOTÍN - VELKÉ LOSINY - BUKOVICE - POD JELENÍ SKALKOU - lesní cesty na svahu Ucháče - TŘI KAMENY - PEKAŘOVSKÝ VRCH - PEKAŘOV/STUDENEC - POD KŘÍŽOVÝM VRCHEM - VELKÉ LOSINY - RAPOTÍN - ŠUMPERK
Tři kameny jsou vrchol, o němž tu už bylo napsáno mnoho. Letos jsem měl proto dojem, že zažitá trasa přes Žárovou a Pekařov potřebuje vystřídat nějakou jinou. Tak jsem si vzpomněl na loňskou podzimní trasu. Pravda, tenkrát jsem to šel pěšky, ale s drobnou obměnou by to mohlo jít i na kole. Po krátkém studiu mapy jsem měl jakštakš jasno a pět minut před půl čtvrtou sobotního odpoledne nic nebránilo tomu vyrazit.
Do Velkých Losin jsem se zdržel jakýchkoliv improvizací a jel prověřenou cyklostezkou skrze Rapotínské uličky. Podobně vděčné uličky jsou i v samotných Losinách, kde se jimi lze úspěšně promotat až ke kostelu, za nímž pokračujeme na Bukovice. Příjemná projížďka malebnou horskou vesnicí. Terén pochopitelně stoupá, citelněji od losinského kostela, ovšem později přijdou i obtížnější úseky, hlavně na konci Bukovic. Tam končí potud luxusní asfaltka a na řadu přijdou šutry se štěrkem. Orientace je snadná. Od rozcestníku Bukovice-okraj se stačí držet modré značky. Ta je určena pro pěší turisty, ale my cyklisté se tím přece nenecháme odradit. No a pak to přijde. Kdo má dobré horské kolo, asi vše vyjede, ale já na trekovi ani omylem.
V první půli etapy k rozcestníku Pod Jelení skalkou číhá prudký svah a spousta kamení, což moje kolo prostě nedá. Tu druhou půlku už ano, ale zafuním se. Pak následuje cca 350 metrů mírnější cesty z udusané hlíny a přichází další nesnáz. Na podzim jsem tu "objevil" nový povrch ze sypaných, poměrně velkých kamínků. Fakt jsem tehdy věřil, že někoho napadne je zalít asfaltem a vytvořit tu pěknou silnici. Bohužel tak dobrý nápad nikdo nedostal a místo asfaltu leží na cestě jen ty šutry. Neuvěřitelně otravné šutry! Vyjet po nich na kole? Zkuste si to. Kamínky pod plášti uskakují, zadní kolo "hrabe", ujíždí a protáčí se... Myslím, že jsem to vydržel docela dlouho, ale v jistém bodě už mi nezbylo než s klením seskočit a jít po svých, kolo vedle sebe. Nasedl jsem vždycky jen na chvilku a pouze abych zjistil, že musím zase sesednout. Nebýt těch výhledů, byl bych tu napsal hodně škaredých výrazů. Přeskočme raději tuhle nepříjemnost až k místu, kde modrá značka odbočuje vpravo do lesa.
Zde má totiž cyklista na výběr zda pojede dál po štěrku a objede po nich asi tři kilometry prakticky kolem celého Ucháče, nebo zda to vezme pěší zkratkou. Já měl jasno rychle - šutrů jsem měl plné zuby. Okružní verze by snad přicházela v úvahu opačným směrem (pomalu a opatrně), jenže já byl na této straně kopce. Vydal jsem se tedy do stromoví a dalšího, ještě brutálnějšího krpálu. Ta "zkratka" měří jen nějakých 400 metrů, ale drsných. Nejsou tu už protivné kamínky, spíš bahno a kořeny stromů. Stoupání ostré, což mi jistě potvrdí každý, kdo tudy někdy šel, zvlášť s kolem (je-li na světě druhý takový magor). Asi po 200 metrech ten sklon maličko poleví a na konci vyjdeme zase na známých šutřících. Na rozcestí, kde rovně vede modrá značka ke Třem kamenům a doprava neznačená cesta k horní stanici přemyslovského vleku či vrcholu Jelení skalky. Doleva bychom se dostali na zmíněnou Ringstrasse kolem Ucháče. K vrcholu Tří kamenů zbývá asi 700 metrů. 300 po štěrku na silnici, 100 po asfaltce k rozcestníku a pak 300 přes kořeny přímo na skály. Samozřejmě že dojet až nahoru nejde, kolo je třeba nechat dole a poslední metry se vyškrábat pěšky.
Výhled byl jako obvykle super. Praděd, Medvědí hora i Dlouhé Stráně jako na dlani, jenže zrovna dorazila i jakási větší parta, tak jsem si klidu moc neužil. Udělal jsem pár fotek, slezl dolů ke kolu a zahájil návratovou fázi. Opět se mi nechtělo tradičně po asfaltce, tudíž volím druhou cestu, značenou pro pěší turisty zeleně. S asfaltem se zdejší terén srovnat nedá. Během sjezdu to chvílemi drncá a poskakuje docela hodně, ale je to osvěžující změna. Navíc na pár místech s výhledy, které se z cyklisticky značené silničky nekonají. Na asfaltku se zelená značka napojí asi 800 metrů nad Pekařovskou cestou a stejnojmenným rozcestníkem. Za chvíli už brzdím u mapy na Studenci, na horním okraji Pekařova.
Chvíli jsem se kochal výhledem na protější hřeben Jeseníků a dumal jak dál. Normálně bych sjel dolů do dědiny a potom buď přes Horní Bohdíkov nebo kolem Fridrichu. Obě varianty se spojují na silnici pod Žárovou a vedou k V.Losinám. Mě už ale delší dobu láká zelená značka přes louky a okrajem lesa. Zrovna tím směrem vyšel nějaký túrující pár, tož jsem se jich zeptal na názor ohledně mých šancí na přežití, zkusím-li to tudy. On opatrně tvrdil že možná jo (přežiju), ona se tvářila jako že ne (zítra si o mně přečtou v černé kronice). Byl jsem zrovna plný adrenalinu a v euforii, takže jsem se rozhodl to risknout.
Vzato čistě technicky, dalo se to. Jen mě vytáčel zadní blatník, který při jízdě ve ztvrdlé stopě od traktoru dělal hrozný rámus a já už počítal s tím, že někde natuty odpadne. Kupodivu všechno vydržel a já taky. Ne vždy to byla jízda příjemná, ale za výhledy z luk stála. Trochu hůře se dařilo v lese a tam, kde se jelo spíš trávou než po nějaké cestě, ale celkově vzato, super sjezdík. Z divočiny do civilizace se tu přijíždí po rozbité lesní silničce na okraj Velkých Losin, poblíž kostela. Návrat do Šumperka je už celkem jasný, tady není co řešit. Udělal jsem si však ještě jednu malinkou pauzu. Protože při jízdě Losinami bylo všude cítit vůni z toho jak domorodci využívají prodloužený víkend ke grilovačkám, dostal jsem taky na něco chuť. Zastavil jsem proto na chvíli v novém parku poblíž zámku a dal si tam sklenici coly a langoš. Poté, posilněn a s pocitem dobře prožitého výletu, jsem už dojel domů a akci spokojeně zakončil horkou sprchou. Howgh!:)
STATISTIKY:
Ujetá vzdálenost 43,5 km
Průměrná rychlost 17,4 km/h
Maximální rychlost 43,1 km/h
Celkový čas 3:30 (15:25-18:55)
Žádné komentáře:
Okomentovat