23. 7. 2017

Výlet do Bystryce Klodske

20. srpna 2008

ŠUMPERK - BLUDOV - BOHUTÍN - KLÁŠTEREC - OLŠANY - BUŠÍN - BUKOVICE - ČERVENÁ VODA - HORNÍ BOŘÍKOVICE - DOLNÍ BOŘÍKOVICE - HRANIČNÍ PŘECHOD DOLNÍ LIPKA - BOBOSZÓW - SMERCZYNA - MIEDZYLESIE - NAGODZYCE - ROZTOKI - DOMASZKÓW - WILKANÓW - BYSTRZYCA KLODSKA - WILKANÓW - DOMASZKÓW - ROZTOKI - NAGODZICE - MIEDZYLESIE - SMERCZYNA - BOBOSZÓW - DOLNÍ LIPKA - KRÁLÍKY - ČERVENÝ POTOK - MALÁ MORAVA - VLASKÉ - HANUŠOVICE - RAŠKOV - BOHDÍKOV - ŠUMPERK


Pro případné zájemce o zopakování uvádím, že na tuto trasu je vhodné spíš lehké silniční kolo a spousta sil, neboť pro někoho, kdo jezdí na kole jen dvakrát týdně pro rohlíky do samošky by to mohlo znamenat pokus o sebevraždu


Ze Šumperka jsem vyrazil v pondělí 11. srpna kolem 12:15 směrem na Bludov. Na křižovatce u zámku jsem zabočil doprava ke kostelu abych se dostal na silnici k Bohutínu, což si žádá zdolat menší kopeček. Z Bohutína cesta pokračuje přes Klášterec a Olšany na Bušín, za nímž už číhá kopec nepoměrně větší (Hambálek). Kdysi rozbitá silnice se nedávno dočkala oprav, takže aspoň tohle může být útěchou ve šlapání vzhůru. Nahoru vede několik serpentin a když se pak z vrcholku spustíte dolů, jen pár set metrů pod vrcholem se můžete občerstvit v motorestu Kocanda. V tu chvíli za sebou budete mít cca 20km a zbývá ještě nějakých deset do Červené Vody, kde se můžete rozhodnout jak se dostat na hraniční přechod. Jednou z možností je vydat se na kruhovém objezdu doprava na Králíky a odtud pokračovat na Dolní Lipku, druhá možnost je na kruháči jet rovně na Boříkovice. Osobně si myslím že cesta na Boříkovice je lepší. Nejezdí tu tolik aut, po zdolání kopečku se svezete dolů a hlavně: při zpáteční cestě stejně přes Králíky pojedete. Pokud tedy zvolíte jako já jízdu Boříkovicemi dostanete se na hranice asi hodinu a dvacet minut po startu ze Šumperka. Važte si toho - nazpátek to půjde výrazně pomaleji.


Když projedete pod železničním nadjezdem a zdoláte asi 200 metrů, jste už na hraničním přechodu. Tedy na tom, co z něj zbývá. Když jsem tam dojel, autojeřáb zrovna rozebíral betonové hrazení silnice a sloupy pod branami byly obkopané - evidentně kvůli plánované demontáži. Velká budova celnice hned vedle působila prázdně a zbytečně. Pro mě, který jsem tudy mnohokrát projížděl s pasem v ruce natažené směrem k celníkovi v tom byla trocha nostalgie. Ale což. Máme Schengen a žádný celník už tady po mě pas chtít nebude. Profrčel jsem po objížďce vyznačené oranžovými blikajícími světly a byl v Polsku. Asi před dvěma měsíci jsem už tady byl, ale dojel jsem jen do Boboszówa, což činí asi dva kilometry jízdy od státní hranice. Tentokrát jsem měl však v plánu dojet až do Miedzylesie ležícího o pět kilometrů dál a litoval jsem nedostatku času k jízdě až do Klodska. V Boboshówě není nic zajímavého - snad jen malý kostelík s hřbitovem, ale tak morbidní cíl jsem neměl. Navíc kolem Šumperka je podobných hřbitovů spousta a není třeba se za nimi potit čtyřicet kilometrů na kole. Dědinou jsem tedy pouze projel. Miedzylesie od Boboszhówa dělí jen vesnice Smreczyna. Vypadá jako ostatní polské vesnice. Pár domků, pole, zahrádky... Obce u polské straně hranic se vyznačují zajímavým specifikem, kterým jsou reklamy v češtině - mnohdy dost zprzněné. Češi sem totiž rádi jezdí nakupovat.


Sice už pominula doba, kdy se do Polska valily přeplněné autobusy Čechů prahnoucích po ohromných tržnicích v Klodsku nebo v Nise, ale Poláci jsou podnikaví a tak rychle změnili svoje služby a nyní našincům nabízí prodej ovoce a zeleniny, stavebních materiálů nebo nábytku. Dvojjazyčné tabule u silnic "Meble / Nábytek" můžete potkat každou chvíli. Ale to jsem odběhl od tématu. Do Miedzylesie jsem dorazil celkem svěží, snad díky tomu, že část cesty se obloha zatáhla a slunce šroubující teplotu vzduchu někam ke třicítce tak nepálilo. Hned na začátku městečka mě uvítala silnice z dlažebních kostek, která se táhne prakticky celou obcí. Pro cyklisty z toho plyne drkotavá jízda a rámus v případě, že s sebou v batohu na nosiči vezete například nářadí. Před náměstím jsem tedy raději seskočil a ten kousek šel pěšky po chodníku. Na náměstí jsem se usadil na lavičku v takovém miniparku a chvíli vychutnávat svůj triumf. Jako většina měst v Polsku má i Miedzylesie typickou atmosféru. Je to jakási chaotičnost a zašlá barevnost či zdobnost všeho okolo. Podobné je to například i v Klodku nebo Krakowě (když nepočítáme historické centrum). Poláci si očividně potrpí na různé štuky, ozdůbky, věžičky, rámy kolem oken, zahradní sošky a podobné věci a tak se nám může zdát, že to celé působí přeplácaně až kýčovitě. Tento dojem ovšem tlumí poněkud zašlý vzhled všech budov. Zdá se, že v Polsku se prostě postaví krásný dům a pak se nechá dlouhý čas bez údržby chátrat. Poláci si prý hledí spíše interiérů a proto třebaže navenek domy působí zanedbaně, uvnitř se skrývá příjemné bydlení. Stále nemůžu z hlavy dostat obrázek náměstí v Klodsku.


Kdyby se to tam trochu uklidilo a domy dostaly novou fasádu, bylo by to opravdu krásné město, i když určité znásilnění architektury (stavění moderních domů tam, kde ostře kontrastují s historickou zástavbou) už asi nikdo nikdy nenapraví. Náměstí v Miedzylesie zrovna procházelo opravami. V jedné části bylo vytrhané dláždění a část parku byla zneprůchodněna. Přesto se dá říct, že je tam hezky. Člověk musí mít trochu cit pro to, na co se zaměřit ale jde to. Zajímavé jsou rohové průchody ve starých domech s věží, úzké chodníky a těsné uličky barevných domů. Na lavičkách seděly skupinky důchodců i mladších lidí, probíraly život a všechno planulo jaksi bezstarostně a v klídku. Asi jsem se tou pohodou, sluníčkem a faktem že mám pár dní dovolené nechal příliš zlákat k pokračování jízdy. Původně jsem chtěl dojet jen do Miedzylesie a vrátit se domů, jenže udělejte to když už jste dojeli až sem! Po krátkém spočinutí jsem tedy opět nasedl na kolo a jel dále. Stejně jako už od hranic se střídaly rovinky s menším stoupáním i krátkými sjezdy. Vítr mi foukal do zad, což bylo pochopitelně velice příjemné a já jsem celkem snadno zaplašil podvědomé obavy z toho, že nazpátek bude jízda o to horší. Ovšem neznamená to, že jsem jel nějak nadoraz svých sil. Naopak. Snažil jsem se jet tak, abych co nejvíce energie uspořil a kdykoliv se mi zdálo, že se musím při šlapání přemáhat tak jsem zařadil lehčí převod, zpomalil nebo raději na chvilku úplně zastavil. Tahle taktika se výborně osvědčila. Stejně tak jsem měl stále na zřeteli hodinky a počítal jsem s tím, že minimálně stejně dlouhou dobu jakou jedu budu potřebovat na zpáteční cestu. Do 16:00 a dost!, znělo moje heslo a předpokládal jsem, že do osmi hodin večer už budu zase doma v Šumperku a opájet se dnešním výletem. Což o to, první část plánu byla dodržena dokonale. Kolem 15:40 jsem odbočil ze silnice na příjezd k městu Bystryca Klodska, asi patnáct kilometrů od Klodska. Při sjezdu z kopce mě uvítalo zajímavé panorama města se dvěma dominantami - kostelní a radniční věží čnícími nad zbytky městských hradeb. Třebaže první dojem při příjezdu je veskrze pozitivní, zblízka je to přece jen trošku jiné. Podobně jako v Klodsku zde člověk totiž vidí město, které by s trochou péče mohlo vypadat úžasně a ne jako chaotická směs špinavých baráků. Velká část zachovaného opevnění, několik původních strážních věží, uličky mezi starými domy.... Kdyby se tohle všechno těšilo aspoň trošku většímu zájmu, určitě by se sem turisté jen hrnuli. Zdá se ale, že tohle je nešvar většiny polských měst. Škoda. Poláci jsou tím sami proti sobě a nejenže se šidí o možné příjmy z turistiky, zároveň šidí případné turisty o příjemnou návštěvu. Přejel jsem most přes řeku kolem malého kostela a na špinavé křižovatce zvažoval kudy dál. Pochopitelně jsem se chtěl dostat až nahoru na náměstí a tam z mého pohledu vedla jen jedna cesta - označená značkou "Cyklistům vjezd zakázán". Seskočil jsem tedy ze sedla a pěšky kolo tlačil vzhůru po úzké uličce plné špíny a polorozpadlých domů. Cesta mě zavedla až ke kostelu, který jsem viděl při příjezdu a pochopil jsem, že náměstí je rozdvojené. V jedné části je kostel, ve druhé radnice. Obě poloviny jsou pak odděleny řadou budov s obchody a restaurací. Kolo jsem tedy zamkl u stěny radnice, vzal do ruky fotoaparát a pokusil se udělat nějaké fotky. Snímky nejsou zrovna ukázkové, ale coby dokumentace budou stačit. Jako i na mnoha našich náměstích je radnice, případně kostel tak těsně obehnaná domy, že je problém ji dostat celou do hledáčku. Je třeba zaběhnout kus mezi rohové budovy a buď se smířit se zdmi na okrajích fotky nebo je následně doma ve Photoshopu vymazat. Pokud jste někdy zkoušeli fotit například Dóm sv.Štěpána ve Vídni tak víte o čem je řeč. Během fotografování ke mě přistoupil asi padesátiletý domorodec a začal se zajímat o fotoaparát, čímž jsme si docela dobře splkli na tohle téma. Protože s časem jsem na tom byl celkem špatně moc jsem se nezdržoval a asi po patnácti nebo dvaceti minutách se vydal zpátky. Měl jsem v plánu dojet domů za stejnou dobu jako sem - tedy za necelé čtyři hodiny, ale realita byla bolestně jiná. Cestu mi ztěžoval protivítr, kopcovitý terén a především špatně odhadnuté síly. Až do Bystryce se jelo celkem pohodlně, jenže jsem tím tělo ochuzoval o energii, kterou jsem nijak nedoplňoval a tak se mi to ještě několik kilometrů před hranicemi začalo mstít bolestí svalů a celkovou únavou. To se projevovalo například tím, že jsem i do menších kopečků musel sesednout z kola a co deset metrů si nadávat "Sakra Tomáši, že musíš mít tak debilní nápady jako tenhle!". Za této nálady jsem se více doplazil než dojel na hraniční přechod u Dolní Lipky. Naštěstí hned pod bývalou celní budovou je malý kiosek, kde jsem si i v šest večer mohl ještě koupit Kofolu, několik čokoládových tyčinek a Red Bull, díky němuž jsem asi po půl hodině mohl nasednout na kolo s novými silami. Nikdy jsem reklamám na energy-drinky moc nevěřil, ale něco na tom bude. Bez něho bych totiž asi strávil noc někde v lese poblíž Králíků. Když jsem vyrážel okolo čtvrt na jednu z domu trvalo s krátkou zastávkou něco přes hodinu a čtvrt než jsem se dostal na hranice. Teď mi zpáteční cesta zabrala asi dvakrát tak dlouhou dobu a navzdory svému přesvědčení, že blikačky můžu nechat doma protože dorazím ještě dávno před setměním jsem dojel v době, kdy už byla skoro tma - někdy po půl deváté večer a necelých 130 kilometrech.
Jestli vás někdy napadne podobně blbý plán jako mě pamatujte na to, že je potřeba vyjet včas, tedy brzy ráno abyste mohli po cestě odpočívat a také semtam něco sníst. Také počítejte s terénem, který zpáteční cestu o něco prodlouží. Pokud tohle dodržíte věřím, že dopadnete lépe než já, a že na vašem blogu se objeví hodnocení mnohem optimističtější. Tak tedy dobrý směr, hodně sil a šťastnou cestu!

Žádné komentáře:

Okomentovat