4. srpna 2013
ŠUMPERK - BRATRUŠOV - LUŽNÁ - KOPŘIVNÁ - HANUŠOVICE - CHRASTICE - PASÍNKY - BYSTŘINY - POD SRUBEM - Prudký potok - HYNČICE POD SUŠINOU - CHRASTICE - HANUŠOVICE - KOPŘIVNÁ - LUŽNÁ - BRATRUŠOV - ŠUMPERK
Od domu vyjíždím ve tři odpoledne. Je to sice pozdě, ale bohužel nemám čas pouze na výlety. Bez jediné přestávky zdolávám výjezd na Lužnou, a to v osobním rekordu o hodnotě 35 minut. Na Lužné bydlí jeden kolega, zrovna venku seče trávu, tak prohodíme pár slov a já pokračuji v cestě. Zcela bez překvapení přes Kopřivnou a Hanušovice, následně pak směrem na Staré Město pod Sněžníkem. Silnice tu vede okolo toku říčky Krupé. Klasifikace Krupé by možná mohla být předmětem sporu, protože je těžké objektivně ohodnotit zda se jedná o malou řeku nebo trochu větší potok. Zatímco z jedné strany silnice teče řeka (dohodněme se, že to slovo vezmeme na milost), ze strany druhé vede železniční trať, kterou v jednom místě efektně překlenuje kovový most. Míjím odbočku k Vysokým Žibřidovicím i přilehlou vlakovou zastávku a za několik dalších minut jsem u tábora Úsvit poblíž Chrastic. Je to pro vlastně takový můj druhý pokus někam tudy dojet. Kdysi, když jsem byl ještě asi čtrnáctiletý klučina, jsem tudy rovněž projížděl a pak se musel vrátit. Od té doby mám takový blbý pocit nedokončené akce. Nyní je šance ji po letech dovést do zdárného konce.
Trasa vede doleva. Kolem tábora co vypadá, že Soumrak by pro něj bylo trefnější pojmenování než Úsvit, a pak po úzké asfaltce pořád nahoru. Není to prudké stoupání. Jede se docela příjemně a v tom horku je tady pod okolními stromy aspoň stín. Brzy jsem na malém mostě, po němž by se dojelo do zmiňovaných Vysokých Žibřidovic, a vzpomínám si jak jsem tudy jel loni, ovšem zcela jiným směrem a za zcela jinými cíly.
Dlouho jsem se těšil, jak jednou v praxi použiju novou mapovou offline aplikaci od Seznamu. A teď je to tady. Potřebuju se ujistit, že se držím plánu a jedu správně. Možná je to na někoho už příliš přetechnizovaný postup, ale proč si ho aspoň nezkusit? Z batohu vytahuji svůj Nexus 7 a spouštím příslušný program. Trvá to jen pár sekund než GPS chytí signál a na displeji se ukáže moje přesná poloha. Paráda! Každopádně musím šlapat pořád vzhůru.
Asi dva kilometry na Pasínky, kde celkem nic není, a cca čtyři kiláky k Bystřinám. Tam stojí malebná horská osada a vedle roubenek zde příchozího poutníka potěší odpočívadlo a studánka ledově chladné vody. Hned dopíjím zbytek sirupu a obsah láhve doplňuji z přírodního zdroje. Krátký oddech a zase do sedla. Teprve teď opravdu přituhne. Kus za osadou se ještě jede docela v pohodě, ale rázem cesta nabírá výšku podstatně razantnějším tempem.
Kolem dokola jen strmé stráně porostlé lesem a přede mnou se jako had vine silnička. Potím se a unaveně odháním dotírající hmyz. K rozcestníku Pod srubem zdolávám posledních padesát metrů pěšky. Srub tady není žádný. Zato pěšina ke kaskádám Prudkého potoka, ta tu je. Míří tam červená turistická značka. Zamykám tedy kolo do křoví a jen tak s batohem na zádech se vydávám po značení do porostu.
Vody je bohužel málo. V kamenitém korytu mezi oblázky cosi skrytě bublá a tam, kde nejspíš za normálních okolností srdce milovníků bouřících vod zachvacuje orgasmus, překonává kamenné stupně jen symbolická stružka. Průchod po značené cestě je ale dobrodružný i tak. Člověk tady zakopává o balvany, boří se do bahna, rve tělesnou schránku o trnité keře a modlí se, aby ta chatrná dřevěná lávka, co už evidentně drží jen silou vůle posledních kůrovců uvnitř, nespadla zrovna teď.
Na Bílou Opavu Prudký potok sice nemá, nicméně přesto stojí za vidění. Když si uvědomím, že se musím ještě vrátit domů, obracím kroky zpátky ke křoví s ukrytým kolem (stejně je zajímavé, jak mám potřebu kolo zamykat na místě, kde většinou nepřijde ani noha. Aspoň ta lidská ne). Ještě jedna kontrola trasy a jedu dál. Směr je jasný: stále do kopce.
Doma na monitoru to tak drsně nevypadalo. Asi po kilometru odbočuji z asfaltu na štěrkovou lesní cestu doprava. Je značená pro běžkaře, ale na kole se to dá zvládnout taky. Konečně přinese nějaké ovoce i nastoupaná výška. Z pasek jsou nádherné výhledy na celé protější Jeseniky.
Jen pro pořádek: popisovaný výlet se odehrává na svazích Sušiny, což je kopec v masivu Králického Sněžníku. Jak stoupám - nejvyšší bod se blíží 1000 m.n.m. - tak výhledy získávají na síle. Je zkrátka nezvyk vidět "Starák" a zdánlivě hned za ním siluetu Šeráku a Obřích skal. To je úplně jiná perspektiva. Za těchto krásných scenérií i časové tísně konečně dosahuji bodu, kde stoupání vystřídá sjezd. Kvůli štěrkovému povrchu cesty a jejímu sklonu by nebylo moudré nechat kolo rozjet moc rychle. Nechci si rozbít držku, tak s rozumem brzdím a užívám si to i tak. Nějakých 300 metrů před prvním hynčickým vlekem na mě mává v protisměru se šinoucí rodinka. Podle přízvuku jsou určitě někde od Ostravy. Mají s sebou odhadem sedmiletou holčičku na dětském kole (oba rodiče sedí na horském) a ptají se kam vlastně jedou. Z odpovědi nejsou nadšení. Pak to otáčí a vracejí se. Já sjíždím k vleku. Výhled opět stojí za to. Tentokrát jej dokresluje víc než hektarová hladina rybníka uprostřed zelené louky kousek nad Hynčicemi.
Chvíli se kochám a pak se dalším sjezdem dostavám na sedlo Štvanice. Je tu lyžařský vlek, rozcestník a na protější louce tzv. řopík. V oblasti Kralicka a Staroměstska je podobných bunkrů spousta. Koho zajímá vojenská historie, bude tady v sedmém nebi. Štvanice se nachází hned nad Hynčicemi a do obce je to pár set metrů sjezdu. Všude okolo se táhnou vleky, které nenechají nikoho na pochybách, kdy tu mají hlavní turistickou sezónu. Docela mě překvapuje, jak neotřele jsou mnohé budovy lyžařského zázemí pojaty. Hotely, penziony a restaurace se také evidentně těší dobré péči. Matné vzpomínky na T(h)omíkovu dávnou lyžovačku místy dostávají konkrétnější obrysy. Například poznávám (a vlastně i nepoznávám) tehdejší ubytování. Tenkrát ovšem vypadalo dost sešle a to krásné hřiště vzadu nejspíš taky ještě nebylo. Sjezdovka mi najednou připadá být nějak blíž, což přičítám vedlejším efektům růstu a dospívání, které za ty roky stačilo udělat paseku i v jiných věcech. Že o kus níže stojí kaplička, to se mi už z hlavy vykouřilo. Vzpomenu si spíš na bunkr v horní části sjezdovky. Škoda, protože kaple je docela pěkná. Očividně na ni teprve nedávno nahňácali novou omítku a žlutou barvu. To proto, že již slouží účelům nikoliv duchovním, nýbrž naprosto světským. Dnes je v ní hotel Pod zvonem. Většinu budov v obci ovšem netvoří kapličky, nýbrž rekreační objekty. Chaty, chalupy a cosi mezi tím. Vesměs jsou všechny dobře udržované, takže o to více zaskočí tristní stav vozovky. Asfaltová vrstva úzké spojnice dědiny s civilizací se vlivem provozu a přičinlivé eroze rychle mění ve štěrk.
Buď to nikomu nevadí, nebo už mají plné zuby vlezlých turistů a ze všech sil se snaží je odradit. Těžko říct. Pod Hynčicemi se stav silnice lepší. Chvíli jedu mezi loukami, pak mezi stromy a o pár chvil později už vjíždím do Chrastic. Za Chrasticemi ještě překodrcat koleje a zase se napojit na silnici ze Starého Města do Hanušovic k návratu. Zpátky je to mírně z kopečka a po relativně pěkné cestě, takže kolo frčí jak ďas a v Hanušovicích se objevuji rychlostí blesku. Zkouším zbaběle možnosti železnice, ale nádraží je rozkopané. Nezbývá, než i zbývající etapu zvládnout vlastními silami. Původně se mi do toho krpálu nechtělo, ale nakonec to beru opět přes Lužnou a pak šumem svistu dolů přes Bratrušov do Šumperka. Deset minut po osmé večer brzdím před vchodem do paneláku. Kvůli výšlapu ke kaskádám, fotícím a kochacím zastávkám se plánovaná doba výletu sice protáhla, ale nic vážného se tím nestalo. A já zase můžu odškrtnout jeden bod v seznamu:)
STATISTIKY:
Čistý čas jízdy: 3:39
Celkový čas: 5:10
Ujetá vzdálenost: 64,4 km
Průměrná rychlost: 17,6 km/h
Maximální rychlost: 50,6 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat